close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

GQ-interview: Tokio Hotel - Pozor! Tahle kapela běží dvojí silou!

21. června 2010 v 16:55 | tess |  Dvojčátka

Když Tokio Hotel v 22. února začnou hrát první část 32 koncertní "Welcome To Humanoid City"-Tour, budou hrát koncerty v olympijském stadionu v Moskvě, v Barceloně, Paříži, Římě - a (především) jenom dva německé termíny v Oberhausenu a v Hamburku (26. a 28.2.). Indicie k tomu, že školní přátelé z Magdeburgu jsou se svým melancholicko-metalickým glamrockem skutečně světové hvězdy. Tokio Hotel tvrdí, že jsou stylově svévolní, stejně tak kreativní a jako mladí umělci připraveni bojovat ve světě, který se je musí ještě nejprve naučit respektovat, to nám pověděli 20letá dvojčata Bill (zpěv) a Tom Kaulitzovi (kytara) po senzačním GQ - fotoshootu v Hamburku.

Bille a Tome Kaulitzi, smluvili jsme se s vámi bez vašich dvou kolegů z kapely, Gustava Schäfera a Georga Listinga.
Jsou teď uraženi?
Tom: Naopak! Řeknu 'díky' a leží s nohami nahoře.
Bill: Když by to bylo na Gustavovi a Georgovi, u Tokio Hotel by hráli jenom na bicí a basu a od všeho jiného by šli pryč.

Rozděluje to kapelu?
Bill: Ale ne. Tento rozdíl byl do velké míry zřejmý od začátku. Spíše nechávají tu celou věc s fotkami, rozhovory, červeným kobercem na nás. Šest nebo sedm let předtím, chtěl s námi mluvit jenom malý městský tisk, ale většinou jsme to byli Tom a já, kdo kapelu zastupovali.

Vaši dva kolegové stále žijí v Magdeburgu, ale vy jste se před pěti lety přestěhovali do Hamburgu.
Bill: Gustav a Georg tady žili také během našeho prvního nahrávání, ale opravdu rychle se přestěhovali zpátky. Abych byl upřímný, nemůžu to úplně pochopit. Ale možná Tom a já jsme byli výjimečný případ. Naše dětství bylo opravdu drsné. Chodit do školy do vesnice blízko Magdeburgu bylo hrozné. Jsme tak rádi, že jsme se dostali pryč.

Hodně fotek z těch dob se objevilo na internetu. Není trapné dětství soukromé? Jak se tam ty fotky dostaly?
Bill: Hodně z nich bylo zveřejněno spolužáky. Ostatní jsme do tisku dali sami. Naše fotky jako mimina, děti, stejně tak jako dojmy z koncertů, když Tokio Hotel byli stále Devilish.

Už dál nepotřebujete foto-album, vaše vzpomínky jsou na Gogole.
Bill: Nedávno jsme se rozhodli víc fotit. Cestujeme do tolika krásných měst. Děláme a vidíme tolik věcí, který by měly být zachyceny…Pak jsme si to uvědomili: Nemusíme to dělat! Mám vždycky u sebe kameramana. Soukromé focení jsme vzdali.

S hodně německými teenie popovými kapelami úspěch skončil po jedné sezóně. Na druhé straně jsou Tokio Hotel světový hit s MTV cenou, vyprodanými koncerty v Evropě a chart pozicemi v Americe. Aby se něco takového stalo: Je nutné rozhodnout, žít svůj sen kompletně na veřejnosti?
Bill: Tom a já jsme se rozhodli, ano. Včetně všech negativních stránek - ale naučili jsme se s tím žít. Jenom je špatné, když se do toho připletou lidé, kteří to nechtějí: rodiče, rodina, přátelé. Proto děláme všechno, abychom chránili jejich soukromí před veřejností. Ale v dnešní době je obtížné vést život pro toho, kdo nese jméno Kaulitz.

Být popovou hvězdou, i když budete muset obětovat normální život. Kdy přesně jste udělali toto rozhodnutí?
Bill: V 15. Bylo to, když vyšel náš první singl "Durch den Monsun". Bylo to úžasné, když to všechno vypuklo. Potom se objevily první titulky…
Tom: A měli jsme nabitý program, ihned!
Bill: Ještě dříve přišly do bulváru první články. A když náš song běžel v rádiu a nároky se zvětšovaly, krátce jsem se ptali? Co se to tady děje? Například jsem někde nechal položenou sklenici a tu jste si následující den mohli koupit na eBay. Takové zkušenosti jsou ale dobrá škola. Začínali jsme brzo a díky tomu jsme se také brzy naučili. Tokio Hotel není povolání, je to náš celý život. Mimo to, že prakticky vůbec nic nezůstalo, jenom nejbližší rodina. Na tenhle rok, kdy jsme produkovali album, jsme si striktně řekli, že nebudeme v tisku. Bohužel to ale nefungovalo.
Tom: Není žádný vypínač. Žádné volno.

Měli jste někdy pochybnosti? Jsou také slavní, kterým se toto odpojení zvládá lépe, protože se drží dole.
Bill: Samozřejmě se as od času sám sebe ptám: Udělal bych to dneska stejně takhle? Můžeme vidět naše staré spolužáky. Teď studují, mají první zkušenosti v práci…Věci, které neznáme. Naštěstí se vždycky dostanu do budu, ve kterém si uvědomím, že to, co dělám, mě volá. Co jiného bych měl dělat? Nemůžu žít s úspěchem, ale nemůžu žít ani bez něho.

Přitom je hudba také u vás v rodině. Také Váš nevlastní otec hraje v kapele, že vás přivedl k Rock 'n' Rollu?
Bill: Nikdy nám do toho nemluvil, prostě dělal hudbu, z toho důvodu byly v domě nástroje a my dva jsme k tomu nějak došli. Když si náš nevlastní otec všiml, že Tom stále hraje na kytaru, řekl mu k tomu základní věci. Vyučování to ale nebylo. Nenechali jsme si nic vštěpit. Tom a já máme výrazný problém s autoritou.

Kvůli tomu jste se tak brzo odešli z domu?
Bill: Jak bylo řečeno, život v maloměstě jsme stěží mohli snést. A tady v Hamburku je studio, ve kterém hodně pracujeme.
Tom: Nejdříve jsme často jezdili domů. Ale za poslední čtyři roky tady bydlíme na sto procent. Je to studiový byt pro dva kluky a čtyři psy. Jinak bysme si to neuměli představit. Nevěřím, že by se jeden z nás odstěhoval.

Pro třetí osobu to přesto zní zvláštně. Jistě, že bratři drží pohromadě, ale že se nikdy nehádáte a téměř všechno sdílíte spolu, je přece…
Bill (přerušuje): Moment, u bratr si to umím stěží představit. Nemělo by se zapomínat, že jsme jednovaječná dvojčata. To je to jedinečné, to dělá rozdíl.
Tom: Nikdy se nestane, že si sednu a myslím si: Teď potřebuju hodinu bez Billa. V bytě máme dost místa, abychom si šli z cesty - ale přesto jsme spolu celý den v obýváku, když máme čas. Do oddělené místnosti chodíme vlastně jednom spát.

Oba jste vegetariáni - bylo to také společné rozhodnutí?
Tom a Bill (přesně ve stejnou dobu): Ano! (smějí se)
Tom: Jinak by to ani nešlo: Bylo by to nesnesitelné, když by ten druhý jedl maso.
Bill: Bylo to rozhodnutí kvůli zvířatům. Přitom jsem dříve maso miloval! Prakticky jsem se živil burgery. Ale existují naprosto dobré alternativy.
Tom: Ale nemyslete si, že jsme na wellness výletě. Stále celý den jíme pizzu, hotdogy, burgery - ale všechno vegetariánsky. I tak je to pěkně nezdravé. Pouze bez masa.

Tolik harmonie je u dvojčat nezvyklé. Nikdy jste se nenáviděli?
Bill: Ale ano, dočasně. Ve 13 letech jsme měli rok války. Bylo to fáze puberty, ve které každý testoval své hranice. V té době měl každý jiný okruh přátel a každý trávil hodně času se svou přítelkyní. Trochu jsme žili bez sebe.
Tom: Teď je to ale tak, že máme dokonce stejné přátele.

Hudba vás potom znovu spojila?
Bill: Tento společný projekt je opravdu do jediné, co zůstalo konstantní v průběhu let. Také když bychom si jinak nerozumněli tak dobře. Kapelu jsme vždycky brali naprosto vážně. Georg a Gustav byli také trochu jiní. Oba to nejdříve viděli více než jen koníčka. Georg také často vynechával zkoušky. A nesmí se zapomenout na to, že jsme na začátku hráli jenom pro deset lidí v mládežnickém centru.
Tom: Tak je to i teď. Chvílemi to může být velmi stresující, protože všechno chceme kontrolovat, je jedno, jak je ta věc komplikovaná. Každá fotka, která vyjde ven, je schválená námi. Rozhodnutí často trvá dlouho, protože každý chce komu říct své.
Bill: Zřídkakdy jsme skutečně spokojení. Jsme šílenci do kontroly, totální perfekcionisti. V poslední době se snažím odpočívat, ale pustit někoho, aby do toho dal cizí ruce - to je pro mě skutečně těžké, když dojde na naši kapelu.

Je to bolestivý bod bratrů Kaulitzových?
Tom: Nestaráme se o otázky, na které nechceme, aby se bylo ptáno.
Bill: Když jdeme z pódia a něco se nepovedlo, všichni mlčí. Nikdo nemluví.

Byla tam občan nějaká věc, která stála za ten povyk? Že cover nebyl v té správné barvě nebo něco takového?
Tom (dýchá zhluboka): To by byla katastrofa. To bych naprosto vybouchl.
Bill: Když by se to stalo, nemohl bych po zbytek roku v klidu spát. Ale napadá mě příklad: Některé songy z našeho posledního alba "Humanoid" byly ilegálně dány na internet, tři měsíce před vydáním. Sotva jsem mohl uvěřit, že někdo ukradl naše umění, do kterého jsme dali tolik času a tolik energie.

To je momentálně rozšířený problém. Jak jste reagovali?
Bill: Už nebudeme dávat žádnou hudbu napřed nahrávací společnosti. Tam do částečně spadá do špatných rukou. Už dříve jsme byli opatrní, ale zase jsme se něco naučili.
Tom: Všechno musí zůstat v co nejmenším kruhu. Do byznysu Tokio Hotel je zapojeno už tolik firem: německá společnost, francouzská, Interscope v Americe a, a, a. Je to bezpočet lidí, o kterých nelze získat přehled.

Když je hudba tak vysoce emocionální téma - neohrožuje projekt kapely lásku mezi bratry?
Tom: Mohlo by se to tak vidět. Teoreticky. Oba máme problémy, že se často soustředíme na negativní věci. Když přijde špatná zpráva, je 20 dobrých okamžitě zapomenuto. Špatné novinky vás nutí situaci zachránit. Pozitivní věci se můžou vyškrtnout.
Bill: To je typická věc dvojčat. Když jsme šťastný, má Tom v hlavě 10.000 věcí, které ho rozčilují. A naopak. Že jsme oba spokojení a odpočatě sedíme vedle sebe na gauči, to přijde jedenkrát za rok.
Tom: Spíše si myslím, že se to za posledních pět let nesalo.

Dalo by se skoro říct, že to jde slyšet ve vaší hudbě. Dospívající kapely zní více bezstarostně, méně ohroženě, stimulují potřeby - songy Tokio Hotel byly od začátku překvapivě temné, vážné, volné od dětské naivity. Jak se na této zemi mohli shodnout dva tvrdohlaví kluci na stejném jednotném hudebním stylu?
Bill: Dobrá otázka. Soukromě se hádáme jenom kvůli hudbě. On poslouchá jen hip-hop, já všechno možné. Po této stránce si nemůžeme rozumět.
Tom: Když jsme začínali, bylo to jednoduché - protože jsme neměli žádnou jinou volbu! Nikdy jsme si nesedli a řekli: Nechme to takhle nebo tak znít, jak ta nebo tamta kapela. Naše možnosti byly omezené. Dělali jsme to, co jsme mohli. Zajímavé je, že ten určitý styl, který tehdy vznikl, zůstal dodnes konstantní. Díky naší tvorbě je červená nitka, jasná čára.

Ale když dnes vypadá takto - okouzlující mimozemský Bill, při zemi vystylovaný Tom, nikoho by nenapadlo, že jste dvojčata. Kdy přišel okamžik, že jste se stylově rozešli?
Bill: To je komplikované vysvětlit. Nějak jsme se chtěli dostat ze stínu toho druhého. Ven z pronikavě otevřeného bytí dvojčat. Umíte si to představit? Ve škole nám vždycky říkali: ta dvojčata tady, ta dvojčata tam…na druhé straně je to naprosto přirozené, že každý rozvíjí svou vlastí identitu. Že sice všechno děláme společně, ale nějakým způsobem také ne.
Tom: Řekl bych to takhle: Vše, co má v sobě kompletní člověk, je mezi nás rozdělené. Každý si vyhlédl svůj obor a specializuje se na své schopnosti. Bill jde více do tvůrčího směru, já více do koutu obchodů. Když se to dá všechno dohromady, jsme zase jedno osoba, jeden člověk. Velmi široký rozsah.

Znamená to, že jste si za ty roky nikdy nekonkurovali?
Bill: Nikdy jsme neuvažovali, kdy je oblíbený syn a kdo černá ovce. Vždycky jsme byli tým. Jak jsem řekl, v 15 jsme se přestěhovali, postavili jsme se na vlastní nohy, vydělávali vlastní peníze. Neměli jsme čas na dětské věci - vše se nám stalo velmi brzo. Někdy mám pocit, že Tomův a můj život se vyvinil v každém případě dvojnásobnou rychlostí. Protože každý naučil toho druhého, co se právě dozvěděl. Jednovaječná dvojčata dospějí rychleji, protože sdílejí všechno. Také životní zkušenosti.

Jako člověk se čtyřma ušima.
Bill a Tom: Přesně.
Tom: Jedináček zažívá všechny situace sám, má svůj vlastní pohled na věc. My sdílíme všechno. A každý aspekt ze všech stran osvětlili.
Bill: Naše matka vždycky říkala: Když nás odnesla do postele a zhasla světlo, bylo naprosto jasné, že jsme ještě nejméně hodinu leželi, povídali si a diskutovali o věcech. V zásadě je tomu tak dodnes.

Řekli jsme vaší matce také potom: "Mami, až budeme velcí, koupíme ti Cadillac?"
Bill: To ne, ale už s našim kapesným jsme chtěli stát na vlastních nohou. Vedli jsme knihu, kde jsme psali, co jsme utratili za oblečení, mobil a ostatní. Mít za zodpovědnost nás neohrožovalo. Už v 15 jsme se cítil lépe, když jsem věděl, že si můžu sám zaplatit byt a sám si naplnit ledničku.

Přáli byste si dalšího bratra nebo sestru?
Bill: Ne, opravdu ne.
Tom: Pro nováčka by to bylo obtížné. Vždy jsme měli tak silné spojení. Třetí osoba se na 100% nikdy nedostane dovnitř. Ani imaginární sourozenec.
Bill: S půl ročním odstupem by to možná klaplo. Ale to biologicky nejde (směje se).

Co by se vlastně stalo, když by se jeden z Vás stal slavným? I přesto by jste zůstali nerozlučnými dvojčaty?
Tom: Věřím, že ano! Myslím, že bychom se vyvinuly do jiných směrů. Jeden by se stal muzikantem, ten druhý by možná studoval. Ale později, když by jeden měl skutečný úspěch, toho druhého by do toho zahrnul. Bill by si mě najal jako manažera. Nebo když bych například studoval průmyslový design, někdy bych ho přibral do mé firmy.
Bill: U toho žádné fámy: Co teď říkám, je opravdu jenom hra myšlenek. Ale v případě, že bych měl zpívat někde jinde, mimo Tokio Hotel, potom bych tam nikdy nešel bez Toma. Dokonce i když bych byl sám na fotce, musel by být v pozadí. Aby mi radil a podporoval mě. Odděleně prostě nefungujeme správně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama