Tokio Hotel v Praze, když se tato zpráva poprvé objevila, mnozí fanoušci a mnohé fanynky se začali těšit na splnění jejich snu s tím, že půjde o (zatím) nejzásadnější den v jejich životě. Z pokoncertních reakcí bylo jasné, že tomu tak i bylo.
Totiž - nejhorlivější příznivci mladé německé kapely jsou specifickou skupinou lidí. Neváhají například čekat desítky hodin před koncertní halou jen pro to, aby byli skutečně v první řadě před svými oblíbenci. Někdy by se toto chování dalo s klidem označit až za "fanatické" . A jelikož takovýto přístup může jednoduše vést k chaosu v den konání koncertu, snažil se tomu předejít český klub Tokio Hotel.
Bezúspěšně. Na stránkách fanklubu se sice objevil jakýsi pokus o zavedení systému, který by měl zaručit spravedlivé rozložení diváků před pódiem skrz systém "místenek", který ovšem vyzníval více než naivně. Tato naivita byla pak později potvrzena a před Tesla Arenou byly nuceny stovky fanoušků čekat na otevření vchodů ve značném stresu.
K ještě hektičtější atmosféře přispívalo to, že se vchody otevřely s několikahodinovým zpožděním. To bylo patrně zapříčiněno dopravně-počasovými důvody při přesouvání aparatury/scény z Polska do Česka .
Což mělo pak dopad na zrušení předkapely (Airfare) - z časových důvodů.
První věc, co dávala tušit, že koncert konečně již začne, byla reklama sponzora, která se podle hesla "opakování, matka moudrosti" spustila na obřích obrazovkách u pódia, hned třikrát zasebou. To opět náladě v hale moc nepřidalo.
Nakonec, konečně, 21:05 - tma (!) . V dané situaci asi nejlepší "intro" co si mohla kapela přát. Koncert začíná - píseň Komm.
Scéna vypadá opravdu složitě a propracovaně, což pomáhá pochopit ony časové problémy. Téma post-apokalyptična je zobrazeno velikou plechovou otevírající-se koulí s výtahem pro bicí, které se spolu s bubeníkem Gustavem během koncertu přemisťují sem a tam po vertikální ose. Kolem toho je schodiště, s trubkovou konstrukcí. Nad tím lešení poseto spousty světel a v pozadí je ještě poměrně veliká diodová obrazovka.
Vskutku velkolepé.
Píseň druhá v pořadí - Menchen suchen menchen. Z geografického hlediska není divu, že se zpěvák Bill drží němčiny, resp. německých verzí písní. Je tomu tak i u další, anglicky pojmenovanou "Break Away" , která je o něco hudebně tvrdším kouskem. Z alba tak možná nevyznívá, ale až téměř hardcorové bicí jsou u živého vystoupení příjemným energickým zpestřením.
Koncert se pomalu přehupuje přes své první dějství a Bill Kaulitz se za zvuků instrumentální hudební plochy svých kolegů utíká převléknout, aby se v zápětí objevil s avantgardním svítícím oblekem a se skladbou Lass uns laufen na rtech.
Nutno říci, že jeho hlas již není rozhodně tím, čím byl na prvním albu Schrei, kde zněl opravdu "dětsky" , ale přesto naléhavě. Těch pár let co uplynulo, udělalo své. Hlas už nezní "adolescenčně" , ale více "normálně", ztratil trochu svou osobitost. S tím se samozřejmě dalo celkem počítat. Dnes jeho zpěv zní … no, poněkud "ploše" bez větších překvapení. To i kvůli tomu, že jeho pravou tvář pomáhá zastírat, dnes velmi oblíbený, zvukový efekt na vokálu, díky kterému se sice vytrácí intonační chyby, ale bere se sebou i autentičnost a originalitu. Nezbývá pak nic jiného, než tyto věci nahradit hudebním, textovým či "stylovým" umem, aby si kapela mohla zachovat svou výjimečnost.
U posledního alba Humanoid je zřetelně slyšet, že se skupina vydala cestou experimentů, co se týče jejího zvuku. Což je ostatně patrné při jejich výstupu, kde se například tu a tam přemísťuje kytarista Tom ke klávesám a vybrnkává jednoduché hudební motivy, které navozují atmosféru prvních temnějších aranží ze začátků rozmachu elektronické hudby.
Pravda, někdy produkce nezní příliš progresivně a raději se drží osvědčených rytmů a postupů, jako například u písně Hey you , jejíž znění nemůže neevokovat We Will Rock You od kapely Queen . Mimochodem - tato skladba je zpívána v anglické verzi.
Ač jsou fanoušci jednoznačně potěšení tím, co slyší, nezdá se však, že by to v nich vyvolávalo jiné reakce, než jekot a tleskání mezi písněmi. Na druhou stranu, Tokio Hotel nejsou punkovou kapelou …
Kromě hudby samotné je také stále na co koukat, jak dává tušit výše zmíněný popis jeviště. To, nejen že už samo o sobě zaujme, ale navíc je doplňováno dalšími frontmanovými oblečky a rekvizitou v podobě chopperu (motorky) při písni Dogs Unleashed (též anglická verze) .
Hity jako Automatisch či Screaming se vystoupení pomalu přibližuje svému konci a po šestnácti skladbách se Bill, Tom, Gustav a George odebírají do zákulisí.
Potlesk, řev, a ano, přídavek, který začíná jemnou písní Zoom, hranou Tomem na piáno a zpívanou Billem. Veliký hudební nástroj ke konci začíná kontrolovaně hořet a zajíždí výtahem pod pódium.
Z nastoleného klidu se pak snaží vytrhnout první, více komerčně úspěšná píseň - Monsoon .
Ta kupodivu vyzněla poněkud "unyle" . Zda za to může změněný výraz zpěvu, nebo jen její živé podání, těžko říct, ale nefungovala úplně tak, jak by se od ní dalo čekat. Její umístění ke konci produkce odkazovalo k jejímu potenciálu, ale v tento večer zazněly písně, které fungovaly rozhodně lépe.
Inu - podání koncertu využívalo moment překvapení a silnou spolupráci s efektním pozadím scény. To v určitých chvílích vypadalo natolik bombasticky, že se tím začala vytrácet síla hudby samotné. Místo aby dění na "jevišti" podporovalo výkony muzikantů, dá se říci, že je místy zastíralo. Což sice působí jako negativní hodnocení, ale pouze v případě, že by se divák zaměřoval striktně na instrumentalitu. Jenže Tokio Hotel nejsou jen čistě hudebním projektem, to je snad jasné. Není pak divu, že to, co předvedli, zanechalo positivní hodnocení v srdcích fanoušků. Jako celek však vystoupení působilo trochu nekonzistentně a možná až moc profesionálně, což u takto mladé kapely vypadá rozporuplně.
jan //, www.tesla-arena.cz





