close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Red! Interview (01.04.2010)

2. dubna 2010 v 16:35 | tess |  Rozhovory


***

Bill: No, pro mě živý koncert není jenom o tom mít kytaru, zesilovač, být na podiu a hrát po jeden a půl hodiny. Mám i jiný požadavek. Pro mě je to opravdová show a opravdu chceme udělat show, která sedí k albu. Nějaký druh Humanoid města a tak. Proto jsem byl nadšený, že DSquared souhlasili se na tom podílet, na outfitech na turné a je to opravdu úžasné, že dva návrháři tohle vytvořili, je to úžasné. Je to sen, který se stal skutečností, více než pro ostatní. Pro mě je to jako, že tím žiji, patří to ke mně, patří to ke mně nosit takové outfity a vystupovat a zpívat. V mých očích je to perfektní show.

Je to pro tebe nějaká osobní svobody nosit takové outfity?
Bill: Rozhodně, i kdyby ostatní lidi něco řekli, tak bych nejspíš nějaké outfity nenosil, ani kdyby Tom řekl, tak bych nenosil jednu nebo dvě bundy, ale samozřejmě, tak se cítím, jak se cítím pohodlně na podiu a taková je moje cesta. Nemůžete každý den všechny spokojit.
Tom: Dobrá věc v naší kapele je taková, že žijeme a necháváme žít. Georg vypadá jako pitomec, vždy tomu tak bylo, takže žijeme a necháváme žít.

Bill: No, neměli byste brát vše příliš vážně. Jsou tu věci, které se objevují zas a znova, každý rok a pořád se objevují v určitém období, když nic jiného není a nemají o čem psát a vlastně, musíte se trochu uklidnit, brát to s klidem a většiny věcí si ani nevšimneme, každý den tu je o nás tisíce zpráv, v mnoha zemích, nejenom Německo, takže to musíte brát s klidem, odpočívejte a neberte to vážně.

Tom: Jistě, stalo se to velmi rychle a v posledních pěti letech to nebylo tak, že bychom mohli udělat párty s nějakými příteli nebo poznat nějaké nové lidi snadněji. Není tomu tak, naštěstí ale hlavně pro mě a Billa se to stalo velmi brzy. Zažili jsme toho hodně, co lidi zažívají v našem současném věku. My jsme to zvládli už ve 14 nebo 15. V té době to nebylo tak cool, hlavně ne pro naše rodině, ale nyní, jsme opravdu kolem toho šťastní, protože nemáme šanci to už udělat. Samozřejmě, že nám něco chybí, normálnost a tak, ale na druhou stranu v posledních pěti letech jsme měli možnost zažít hodně věcí, které normálně zažít nejdou.
Bill: Nemůžete mít všechno, když to uděláte, něco vám bude chybět, tak tomu prostě je, musíte to prostě vzít. A jestli si lidi myslí, jistě, mohli bychom udělat úžasné show, mít hodně peněz a všechno mít super, ale tak tomu není, samozřejmě, že to je naprosto jiné. A buď jste odhodlaní to udělat a žít takový druh života nebo ne. Musíte něco obětovat a přijmout ztrátu.

Tom: No, nejspíš už to bylo v novinách, nemám tušení, jednoho dne přesně řeknu co se stalo ve své biografii, ale ano.
Bill: Ne. Normálně Tom a já máme starší přátele. V té době jsme měli přátele, kteří už mohli řídit auto, byli trochu starší a přidali jsme se k nim tím, že jsme dělali věci, které dělají starší lidé.

Kdy jste naposled šli nakupovat jídlo? Dělali něco normálního?
Tom: Ok, to je příklad, jako nakupování jídla, což je normální soukromý život, je to něco, co nám trochu samozřejmě chybí. Když jsme začali, byli jsme úspěšní, tak jsme to nepotřebovali dělat, naše máma to dělala, měli jsme to možná trochu dělat, ale nemuseli jsme. Tohle je něco, co jsme nikdy nedělali. Pamatuji si, že jsme zastavili s autobusem a šli s naším týmem přímo do supermarketu v noci do USA, když tam nikdo nebyl. Tak jsme nějaké to jídlo vzali, ale jít normálně nakupovat do supermarketu, hledat svůj oblíbený jogurt, to neděláme.

Bill: Hlavně za školní doby.
Tom: Tam jsme měli ještě více problémů.
Bill: Ještě více, školní období bylo nejhorší, nejhorší doba mého života a jsem tak rád, že to mám za sebou, že už nemusím znova vkročit do takové budovy. Pro mě tu není nic horšího, mám problém s autoritou. Mám problém, když mi lidi říkají, co mám dělat a tak to je většinou ve škole. Nemohl jsem, oba jsme to nemohli zvládnout. Od té doby, ano, byli jsme jenom v problémech s učiteli a samozřejmě ostatními lidmi a jsem tak rád, vlastně všichni jsme šťastní, že to máme za sebou. Nikdy nebudu součástí takových lidi, kteří říkají "OK, když se teď podívám zpátky, tak školní doba nebyla tak špatná".
Tom: No, chápu, co ty lidi vlastně chtějí říct, potom se musíte vypořádat s jinými starostmi, ale v té době jsou problémy stejně tak důležité, jako problémy, se kterými se vypořádáváte později.
Bill: Přesně.
Tom: Jsou jiné a když jste dospělí, tak si myslíte, že jsou mnohem důležitější, ale vím přesně, jako teenager, že škola byla nejhorší obavou. Bylo to horší.

Měli jste problémy jenom s učiteli nebo taky se studenty?
Bill: S každým, věřím, že je to všude jako u každého, samozřejmě, že tu byli nějaké hádky nebo lidi, které nemáte rádi, taky učitelé, byly taky hádky s učiteli.

Jsou tu nějaké rvačky, když jste tak spolu v malém prostoru?
Bill: No, snažíme se to pro nás udělat tak pohodlné, jak to jenom jde. Máme dva autobusy pro kapelu, jenom pro nás, Georg a Gustav mají svůj a Tom a já máme svůj. Každý má svůj vlastní pokoj, ve kterém se může zavřít.
Tom: Vlastně lidi trochu přehánějí, trávíme hodně času v halách. Ráno v jedenáct vejdete do haly a odejdete v jednu v noci a potom jste zpátky v autobuse a jdete spát.
Bill: Jsou tu nějaké dny, kdy trávíte více času v autobuse.
Tom: Přesně, jsou tu nějaké chvíle, kdy jedeme tři dny v autobuse a potom se to stane nejspíš trochu únavné, v tak malém prostoru, ale autobus je vlastně jenom na spaní a sledování DVD, většinu času trávíme v halách.

Bill: Tom a já bychom nemohli už nejspíš znova odcestovat na ostrov, protože nějaký podělaný bastard, fotograf, udělal naše fotky. Takže vidíte, je to pro nás velmi složité odletět na druhý konec světa a stejně nějaký idiot se z nás snaží vydělat peníze. Takže se musíme vypořádávat s takovými věcmi a přijímat je, ale jak můžete vidět, není pro mě snadné to přijmout. Je to těžké, nedá se na to zvyknout, snažíte se mít svůj vlastně prostor v soukromí, ale nicméně Tom a já jsme i tak měli odpočinkovou dovolenou.

Bylo by pro vás snadnější žít například v USA?
Bill: No, myslím, že by to pro nás bylo snadnější, ale taky bychom se mohli odstěhovat do provincie, kde nikdo nežije a jsou tam jenom dva domy, ale otázkou samozřejmě zůstává, jestli bychom tam byli šťastní? V Německu jsou naše rodiny, je tam náš domov, tady mluvíme německy, je to naše rodná země. Opravdu se tu cítíme jako doma a i když je to pro nás stresující země, neumíme si představit odejít, možná na půl roku, ale odejít z Německa si jednoduše neumím představit. Všichni jsme tu vyrostli.

Bill: To, co děláme, nemá nic společného s koncem pracovního dne. Nezavřeme notebook, který necháme v kanceláři a řekneme si "OK, teď mám volno". Je to ve vaší hlavě, každý den, po celý den, vypořádáváte se s tím. Je to náš život.
Tom: To znamená, že všechno, co se snažíte získat osobně, má co dělat s kapelou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama