close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Mopo interview

28. února 2010 v 19:41 | tess |  Rozhovory

MOPO: Jak si vysvětlujete, že někteří němci nad Tokio Hotel ještě ohrnují stále nos?
Bill Kaulitz: Myslím si, že v Německu je vnímání Tokio Hotel trochu jiné. Žijeme tady a také sme tady i začali, a to už ve věku 15ti let. V ostatních zemích máme stejnou hudbu, ale jen o dva nebo tři roky později. Je těžké přeskočit svůj stín a říct:" Ano, myslím že ta hudba od 15tiletých je fakt dobrá". Nikdo to nechce přiznat. A nakonec, je také pravda, že člověk tomu člověku s úspěchem vždy závidí.

MOPO: Myslíte si, že je to typicky německé?
Bill: Ano, ale myslím si, že se to vyvinule více do směru, kdy na nás člověk může být hrdý. Tyto trendy jsme už zpozorovali. Ale ty silné reakce pro nás nebyli nikdy nové. A popravdě řečeno, je to vždycky problém, když se něco takového stane. Když stojím na pódiu a ti lidé mají nenávistné pokřiky jako "fůůj", pak je to pro mě dost motivační. A nestydím se nebo nejsem uvnitř smutný z toho. Ale spíše si řeknu: "Ok, takže musím do toho dát ještě více, aby se to těm lidem líbilo.

MOPO: Dave Grohl z Foo Fighters měl údajně po jednom vystoupení poplácat po ramenou vašeho bubeníka Gustava.
Bill: Ano, je to tak. Jsou skupiny, které nějak neberou na vědomí, co se v Německu děje a jsou docela dobře objektivní na to, co děláme. Jay-Z se podíval na jednu z našich show s Los Angeles a pak šel s námi na večeři. Cítíte se poctěni, když zjistíte, že někdo takový má zájem.

MOPO: Máte strach, že úspěch omezí vaši osobní sféru ještě více?
Bill: to je věc, kterou sebou úspěch vždycky přináší. Ale jsme pořád tak trochu hladový po úspěchu. Člověk chce pořád víc. Také i když mnoho lidí nám doporučuje, že bysme měli opustit zemi, a jet někam kde si můžeme udělat dovolenou, protože nás tam nikdo nezná.

MOPO: Cítíte se nějak člověku podobní v tomto životě?
Tom Kaulitz: Vyrůstali sme na venkově. Nikdy jsme se tam necítili normálně, vždycky tak maximálně SKORO jako lidé. Dnes existuje u nás také jen pár míst, kde se cítíme normálně a můžeme si odpočinout. Protože vedle toho na to je jen pár měsíců, ve kterých je to možné prostě někam odjet. To je asi tak 20 dní v roce. A úplně cize se člověk cítí všude tam, kam příjde. V určitých situacích člověk nikdy přesně neví, co tam může ztratit.

source (c) MOPO
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama