close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

GQ Interview s Billem a Tomem

15. ledna 2010 v 17:24 | tess |  Dvojčátka

Až Tokio Hotel začnou svoji těžkou první část "Welcome to Humanoid City" turné s 32 koncerty, tak se jejich koncerty budou konat na místech jako Olympia Stadium v Moskvě, v Barceloně, Paříži, Madridě, Římě a (pro teď) jsou jenom dvě německá data v Oberhausenu a Hamburku ( 26. a 28.února). Jedna známka toho, že školní přátelé z Magdeburku se svým melancholicky-metalickým glam rockem ušli dlouhou cestu a stali se světovými hvězdami.
20letá dvojčata Bill (zpěvák) a Tom Kaulitzovi (kytarista) si s námi promluvili po ohromném GQ focení v Hamburku o tom, jak Tokio Hotel shledávají svůj styl individuálně, stejně tak kreativně a připraveni bojovat jako mladí interpreti ve světě, který se ještě musí naučit je respektovat.

Bille a Tome Kaulitzovi. Setkáváme se s vámi bez vašich dvou kolegů Georga Listinga a Gustava Schäfera. Nejsou dotčeni?
Tom: Ne, vůbec. Poděkovali nám a natáhli se na křesle.
Bill: Kdyby to bylo na Gustavovi a Georgovi, tak by jenom v Tokio Hotel hráli na basu a bicí a drželi se od všeho ostatního.

Je kapela rozdělena?
Bill: Ne, to vůbec. Tenhle rozdíl je dost zřejmý už od začátků - raději nechávají celé věci s focením, interview a červeným kobercem na nás. Před šesti nebo sedmi lety, jenom malý městský tisk s námi chtěl mluvit, ale stejně i tam to byl hlavně Tom a já, kdo jsme prezentovali kapelu.

Vaši dva kolegové stále žijí v Magdeburku, ale vy jste se před pěti lety odstěhovali do Hamburku.
Bill: Gustav a Georg tady taky žili během našeho prvního nahrávání, ale potom se odstěhovali zpátky, opravdu rychle. Abych byl upřímný, tak tomu moc nerozumím. Ale možná, že Tom a já jsme byli speciální případ. Naše dětství bylo opravdu těžké. Chodit do školy ve vesnici blízko Magdeburku bylo hrozné. Byli jsme tak rádi, že jsme odtamtud pryč.

Hodně fotek z těch let může být nalezeno na internetu. Není ponižující dětství soukromé? Jak se tam ty fotky dostaly?
Bill: Hodně z nich bylo zveřejněno od našich spolužáků. Ostatní jsme dali tisku sami - miminkovské a dětské fotky nás, stejně tak jako nějaké vystoupení, když Tokio Hotel stále byli Devilish.

Vy už ani nepotřebujete fotoalbum - vám stačí najít vaše vzpomínky na Google.
Bill: Nedávno jsme udělali rozhodnutí dělat více fotek. Cestujeme do tolika krásných měst, děláme a vidíme tolik věcí, že to je něco, co by mělo být zachyceno... Potom si uvědomíme: to nemusíme! Vždy s námi máme kamerový tým. Vzdali jsme už soukromé focení.

U mnoho německých teenagerovských pop-kapel to skončilo po jedné sezóně. Tokio Hotel na druhou stranu jsou světovým hitem s MTV cenou, vyprodanými koncerty po Evropě a umístěním v hitparádách v US. Abyste se drželi požadavků: je nezbytné se rozhodnout o tom, zda budete žít svůj život kompletně na veřejnosti?
Bill: Tom a já jsme udělali to rozhodnutí, ano. Včetně všeho negativního - ale naučili jsme se s tím žít. Jenom je špatné, když se lidi motají do něčeho, co nechceme: rodiče, rodina, přátelé. Děláme všechno, co můžeme, abychom je ochránili od zvědavých očí veřejnosti. Ale stalo se těžké vést normální život pro toho, kdo má jméno Kaulitz v téhle době.

Být popovou hvězdou, i když musíte naprosto obětovat normální život - kdy jste udělali to rozhodnutí?
Bill: V 15. To bylo, když nám vyšel první single Durch den Monsun. Bylo to úžasné, když se to všechno objevilo. První titulky v novinách se objevily...
Tom: ...a okamžitě jsme měli plný program!
Bill: První příběhy v bulváru tu byly předtím. A když byla naše píseň hrána v rádiu a požadavky vzrůstaly, tak jsme se sami sebe zeptali: co se to tady děje? Do čeho se to dostáváme? Například, nechal jsem někde ležet sklenici a mohli jste ji další den koupit na ebay. Ale takové zkušenosti jsou vzdělávací. Začali jsme brzy a začali se učit brzy, podle všeho. Tokio Hotel není práce, je to náš život. Kromě toho tu už sotva něco je, nic víc než rodina. Po ten rok, kdy jsme produkovali naše nové album, tak jsme plánovali to, že se budeme vyhýbat tisku. To nefungovalo ani trochu.
Tom: Není tu žádné zapínání. Žádný konec dne.

Měli jste někdy pochybnosti? Jsou tu celebrity, které mohou snadněji vypnout, protože se drží dole.
Bill: Samozřejmě, že jsem se sám sebe ptal: udělal bych to samé znova? To můžeme vidět u přátel ze staré školy. Jdou na univerzitu nebo svoje první zkušenosti v práci. Věci, které my neznáme. Naštěstí se vždy dostanu k bodu, kdy si uvědomím, že to co dělám mě volá. Co jiného bych měl dělat? Nemůžu žít s úspěchem, ale nemůžu ani žít bez něj.

Ale muzika taky koluje v rodině. Váš nevlastní otec hraje taky v kapele. Je pravda, že to on vás přivedl k rock&roll?
Bill: Nikdy nás do toho nenutil. Prostě dělal muziku a po domě se válely nástroje. V nějakou chvíli jsme po nich prostě šli. Jednou si náš nevlastní otec uvědomil, že Tom hraje všude kolem na kytaru, vysvětlil mu tedy základní věci. Ale nebylo to jako ve škole. Nenecháváme nikoho, aby nás učil. Tom a já máme vážný problém s autoritou.

Byl to ten důvod, proč jste se tak brzy odstěhovali?
Bill: Jak jsem řekl, sotva jsme snášeli žít na malém městě. A naše studio je v Hamburku.
Tom: Nejdřív jsme se často vraceli domů. Ale v posledních čtyřech letech jsme tady žili na 100%. Máme společné studio v bytě. Je to pouze klučicí dům se čtyřmi psi. Neumíme si to jinak představit. Nemyslím si, že jeden z nás někdy odstěhuje.

Stále je to pro outsidery zvláštní. Samozřejmě, bratři drží spolu - ale že se sotva berou a sdílí spolu téměř vše...
Bill: Počkat. Já bych si to neuměl představit s bratry. Nesmíte zapomenout, že my jsme identická dvojčata. To je něco speciálního, to je rozdíl.
Tom: To, že bych si sednul a přemýšlel nad tím, jak bych mohl strávit hodinu bez Billa, to se nikdy nestane. Máme dost místností v domě, abychom se mohli jeden druhému stranit - a stejně jsme spolu celý den pořád v obýváku, když máme čas. Jdeme pouze do jiných místností spát.

Oba jste vegetariáni. Bylo to taky spojené rozhodnutí?
Tom&Bill: (ve stejnou chvíli) Ano! (smějí se)
Tom: Jinak by to ani nefungovalo. Bylo by to nesnesitelné pro toho druhého, kdyby jeden stále jedl maso.
Bill: To rozhodnutí bylo kvůli zvířatům. I když jsem předtím miloval maso! Vlastně jsem žil z burgerů. Ale díky bohu, je tu i hodně jiných alternativ.
Tom: Jenom si nemyslete, že jsme na nějaké dietě! Stále jíme pizzu, hot dogy, burgery - jenom bez masa - po celý den. Je to stále delikátně nezdravé. Jenom tomu chybí maso.

Tolik harmonie je děsivé, dokonce u dvojčat. Nikdy jste se nenáviděli?
Bill: Ano, přechodně. Ve třinácti jsme byli rok ve válce. Procházeli jsme pubertou a zkoušeli naše hranice. V té době jsme měli jiné přátele a každý trávil hodně času se svoji přítelkyní. V té době jsme trochu vyrůstali odděleně.
Tom: Ale teď máme stejné přátele.

Přivedla vás muzika zpátky k sobě?
Bill: Tenhle společný náš projekt je dost možná to jediné, které je po celou dobu stejné. I když jsme spolu nevycházeli. Vždy jsme brali kapelu velmi vážně. Georg a Gustav byli trochu jiní, na začátku: viděli muziku jako svoje hobby, Georg někdy vynechával zkoušky. Tom a já jsme byli více vážní a rozhodnutí. A nesmíte zapomenout, že jsme hráli jenom pro deset lidí v mladém okolí.
Tom: Je tomu tak i dnes. Může to být trochu dohadující, protože chceme všechno kontrolovat, nezáleží na tom, jak se věci kvůli tomu zkomplikují. Každá fotka, která je zveřejněna, tak musí mít zelenou od nás. Rozhodnutí mohou trvat věky, protože každý k tomu chce něco říct.
Bill: Sotva jsme někdy opravdu spokojeni. Jsme blázni do kontroly, naprostí perfekcionisti. Snažil jsem se nedávno být více uvolněný. Ale nechat to být a dát věci do cizích rukou - to je pro mě opravdu těžké, když dojde na kapelu.

Je to Achillova pata Kaulitz bratrů?
Tom: Nestaráme se o otázky, které nechceme, aby se na ně bylo ptáno.
Bill: Když sejdeme z podia, když něco šlo špatně, tak jsme všichni potichu. Nikdo nemluví.

Byly tu někdy nějaké problémy, které nestály za všechno drama? Že společnost dala špatnou barvu na cover nebo něco?
Tom: (zhluboka dýchá) Teď by to byla katastrofa. Vybuchnul bych.
Bill: Kdyby se stalo něco takového, tak bych nemohl spát po rok. Ale něco si pamatuji: nějaké naše písně z Humanoid byly dány online, ilegálně, tři měsíce před vydáním alba. Sotva jsem mohl uvěřit tomu, že někdo mohl ukrást naše umění, do kterého jsme dali tolik času a energie.

To je v dnešní době velmi rozšířený problém. Jak jste reagovali?
Bill: Nebudeme předávat muziku společnostem už nikdy předem. Dostává se to do špatných rukou, někdy. Byli jsme opatrní předtím, ale poučili jsme se.
Tom: Všechno musí zůstat v co nejmenším možném kruhu. Na obchodním stupni je tolik lidí zahrnutých do Tokio Hotel: německá společnost, francouzská, Interscope ve Státech a dál. Je tu nespočet lidí, kteří jsou do toho zahrnuti a nemůžete to kontrolovat.

Když je muzika takové emocionální téma, neohrožuje kapela lásku mezi bratry?
Tom: Mohli byste to tak vidět. Teoreticky. Oba máme problém toho, že se snažíme soustředit na negativní stránky věcí. Když je tu jedna špatná zpráva, tak zapomeneme na těch předchozích dvacet dobrých. Špatné novinky vás nutí napravit situaci. Můžete se z pozitivních věcí odtrhnout.
Bill: Je to typická věc u dvojčat. Když jsem šťastný, Tom má 10000 věcí na mysli. A stejně tak obráceně. To, že můžeme sedět jeden vedle druhého na gauči, naprosto odpočatí, to se stává jednou za rok.
Tom: Vlastně, myslím, že se to za posledních pět let nestalo.

Je to vlastně, jako kdyby se to dalo slyšet ve vaší muzice. Teenager kapely obvykle zní světle, sotva temně a prodávají věci - Tokio Hotel písně byly vždy překvapivě temné, vážné a postrádali takovou tu dětskou naivitu. Jak na téhle zemi se mohli shodnout dva tvrdohlaví kluci na jednom hudebním stylu?
Bill: Dobrá otázka. V soukromí se sotva hádáme kvůli muzice. On poslouchá pouze hip-hop a já poslouchám všechny možné věci. V tomhle si moc nerozumíme.
Tom: Když jsme začínali, bylo to opravdu snadné. Neměli jsme šanci! Nikdy jsme si nesedli a nepromluvili: mějme zvuk jako tahle nebo tato kapela. Byli jsme omezeni. Dělali jsme prostě to, čeho jsme byli schopni. Je zajímavé, jak ten unikátní styl, který z toho vzešel trvá až dodnes. Je tu nit, která je zapletena do všech našich prací, čistá čára.

Když vás dnes člověk vidí - zářivý, skoro jak z jiné planety Bill a při zemi vystylovaný Tom - nikdy by si člověk nepomyslel, že vy dva jste dvojčata. Kdy došlo k tomu, že jste se začali vyvíjet jiným směrem?
Bill: To je komplikované vysvětlit. Chtěli jsme se tak nějak dostat ze stínu toho druhého. Pryč z té otravné existence dvojčat. Představte si to. Ve škole to bylo vždy: dvojčata tady a dvojčata tam...Na druhou stranu si myslím, že je normální, že každý by začal vyvíjet svoji vlastní osobnost, což jsme my dělali dohromady. Nebo možná ne.
Tom: Řekl bych to takhle: všechno, co člověka doplňuje má v sobě, my to máme rozdělené mezi nás dva. Každý z nás zvolil část a specializoval se na svoji oblast. Bill je více kreativní typ, já jsem více na byznys. Když to spojíte, jsme jako jedna osoba, jedna lidská bytost. Jenom hodně všestranná.

Znamená to taky, že jste nikdy za ty roky nebyli rivalové?
Bill: Nikdy jsme nepřemýšleli nad tím, kdo je oblíbeným synem a kdo je černou ovcí. Byli jsme vždy tým. Jak jsem řekl, odstěhovali jsme se v patnácti, vydělali vlastní peníze. Neměli jsme čas na dětské nesmysly - vše se stalo dost brzy. Někdy cítím, že můj a Tomův život se pohybuje dvakrát tak rychle, protože každý naučil toho druhého, co se on sám naučil. Identická dvojčata rostou rychleji, protože sdílí vše. Včetně zkušeností.

Jako člověk se čtyřma ušima.
Tom&Bill: Přesně!
Tom: Jedináček zažívá vše jednou, má jenom jeden pohled na věc. My vždy sdíleli vše. Dívali se na každý aspekt.
Bill: Naše máma nám vždy říkala, že když nám vypnula světla večer v našem pokoji, tak nebylo překvapením, že jsme leželi aspoň další hodinu a povídali si o věcech a diskutovali nad nimi. V jistém smyslu to tak je doteď.

Řekli jste své máme: Až vyrosteme, koupíme ti Cadillac!?
Bill: Ne tak docela, ale vždy jsme chtěli být nezávislý s našim kapesným. Měli jsme takovou knihu, kam jsme zapisovali, co jsme utratili za oblečení, telefon a takové. Mít zodpovědnost nás nikdy neděsilo. Cítil jsem se už v patnácti lépe, když jsem věděl, že si můžu zaplatit vlastní nájem a naplnit ledničku.

Přejete si někdy dalšího bratra nebo sestru?
Bill: Ne, ani ne.
Tom: Bylo by to opravdu těžké pro další dítě. Měli jsme vždy velmi silné spojení - outsideři nikdy na 100%. Ani imaginární sourozenci.
Bill: Možná, že by to fungovalo s půlročním rozdílem, ale to není biologicky možné (směje se).

Co by se stalo, kdyby se pouze jeden z vás stal slavným? Zůstali byste nerozlučnými dvojčaty?
Tom: Myslím si to! Možná, že bychom se vyvíjeli jiným směrem, nejdřív. Jeden by se stal muzikantem a druhý by šel na univerzitu. Ale ve chvíli, kdy by se jeden z nás stal opravdu slavným, tak bychom do toho zahrnuli i toho druhého. Bill by mě udělal svým managerem. Nebo kdybych studoval průmyslový design, tak bych ho najal.
Bill: Z tohohle prosím žádné pomluvy. Co chci říct je to, že si jenom hraji s myšlenkami. Ale kdybych měl někdy zpívat někde jinde, mimo Tokio Hotel, tak bych to nikdy nedělal bez Toma. I kdybych byl na fotce sám, tak bych ho potřeboval mít u sebe, a aby mě podporoval ve slovech a činech. Prostě nemůžeme fungovat sami za sebe.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama