Tak vážný nebyl Bill ještě nikdy! V BRAVU frontman Tokio Hotel prozrazuje, jak je někdy smutný...
Nahrávací studio ukryté v zadním dvoru v Berlin-Schöneberg. V prvním poschodí stojí Bill Kaulitz (20) se čtenářkou Brava, Norou (13) v řečnické kabině. Ta u BRAVA vyhrála rozhovor v Arthur und die Minimoys 2". Hlavní postavu Arthura mluví Bill. Teď se ale Tokio Hotel stará o Noru, podporuje ji při nahrávání. Oba si rozumí, Bill se hodně baví, celou dobu se směje. Ale při konečném rozhovoru se ukazuje z naprosto jiné stránky...
Bille, jsi šťastný?
S mojí kariérou jsem totálně šťastný. Našemu albu "Humanoid" se vede super. Ve většině evropských zemí jsme s ním v hitparádách ještě úspěšnější než s minulým albem! Přál bych si, aby soukromí taky běželo tak dobře. Nevím, co potřebuju, abych byl spokojený - ale nejsem.
Nějaký nápad, proč to tak je?
Možná, protože nemám žádný čas, nad tím, co jsme začil, opravdu se radovat. Náš úspěch nemůžu vůbec oslavit nebo si ho užít. Protože k dělání je stále něco nového. A stále ještě mi chybí láska. Bohužel...
Jak ji můžeš najít? Můžeme pomoct?
To ale taky nevím (vzdychne). Je hodně lidí, kteří se pokouší najít si partnera v nějaké reality show. "Bill in Love" by ale vůbec nebylo pro mě. Vybudovat city k dívce před kamerou - to nejde. Soukromě někoho potkat je bohužel velmi nepravděpodobné. Nechodím ven, ani nakupovat!
A proč neunikneš tvému světu a nejdeš ven bez bodyguardů?
Upřímně řečeno, vůbec to nechci vyzkoušet, dokonce mám z toho strach! Právě v Evropě je to pro mě těžké, jít sám do klubu. Sám, když jse ochranka pryč, se mi to vyskytuje jako focení nebo autogramiáda. Potom se cítím jako zvíře v zoo. Ale to k tomu samozřejmě patří. Možná někoho poznám před moji práci - kdo ví? ... Když by měla láska opravdu někdy přijít, potom určitě naprosto náhodně.
Jsi alespoň spokojený se sebou?
Někdy se nemůžu vůbec snést. Na moje vystoupení se nedívám, v TV se nesnáším. Taky mě nervuje, že stále nad něčím přemýšlím. Že jsem tak často neuvolněný a nervózní. Vždycky dvakrát zkontroluju, že jsou dveře zamknuté. Taky se 10krát dívám, jestli jsem nic nezapomněl. Myslím, že se musím prostě uvolnit.
Máš strach z budoucnosti?
Ano. Kdo víc, co budu za 5-10 let dělat? Moje hororová vize by byla, mít práci na počítači v kanceláří. To prostě není pro mě. Už ve škole jsem měl problém s autoritou. Prostě nemůžu nikoho poslouchat. Doufám, že vždycky budu smět být mýt vlastním šéfem.
Vybouchneš taky někdy - nebo jsi spíše neustále milý?
Jsem velmi emocionálně nabitý, často jsem křičel taky s ostatními kluky nebo se členy týmu, když se něco skutečně nepovedlo.
Jak běží hádka u Tokio Hotel?
Dříve jsme se také často bili. Dnes máme spíše psychický tlak.
Opravdu? Jak si to představit?
Potom dál se sebou nemluvíme. Nebo odřekneme úmyslný termín: když se naprosto těším na foto shooting a Tom je na mě naštvaný, potom to tajně odřekne. Ale další den je zloba zase pryč.
Už si někomu při hádce řekl: "To je na mě dost! Končím!"
Nahlas to nikdo neřekl, ale v myšlenkách to už mě každý z nás! Taky jsou chvíle, kdy si myslím: To nemůžu dál, všechno zahodím! A existuje stále ještě víc: že si myslím, že chci mít prostě pro sebe čas.
Co jsou to za situace, ve kterých je toho pro tebe příliš moc?
Když nevím, jak jít dál nebo nemám nápady. Potom jsou dny, kdy si chci zabalit věci - a nejlépe o kapele rok neslyšet. Ale na konci zase myslím na fanoušky, na sílu, kterou nám dávají a kolik mi to přece dává zábavy, být frontmanem Tokio Hotel.
(c) http://tokio-hotel-de.blog.cz // DE Bravo 50/2009







