(c) Evelyn pro http://kaulitz-twins-4ever.blog.cz
Dvojčata jsou výzvou. Protože jsou rovnocenní, drzí a je tu risk toho, že budete zmateni. Se svoji dvojitou identitou Tokio Hotel jsou inspirující a polarizující již roky. Kerstin a Sandra Grether z Intro se setkali s těmito dvojčaty v Hamburgu a vysvětlili fenomén, muziku a všechno ostatní.
"Mnoho lidí si o nás získá nějaký názor a proto reagují dost automaticky. Hlavně při setkání, které se automaticky týkají během celého dlouhého dne." (Bill Kaulitz)
Ale co by mimozemšťani řekli k popisu tohoto fenoménu Tokio Hotel, kdyby byli posláni na zemi ze zvědavé planety? Je dost možné, že by objevili mnoho krásných věcí na prvních dvou albech od té "nejpopulárnější a nejmíň populární německé kapely" (FAZ). Pro nikoho dalšího německy mluvící kapela zvládla vyprodukovat takové každodenní rebelství fantasy-rocku pro mladé, převážně dívčí cílovou skupinu od Neny brzké práce. Na vrchol toho všeho používají originální mix stylu, který dokonce požaduje víc estetiky než jenom práce.
Jaký je to pocit pro dívku, chlapče
Nad vším tím by mimozemšťani byli ohromeni, že popový zpěvák nosící koženou bundu, tužku na oči
a dlouhé dredy, by se mohl pohybovat z nebe na zem a zpátky a mohl by polarizovat - to jen pro to, že si užívá, že může vyjadřovat svoje zženštělé rysy.
a dlouhé dredy, by se mohl pohybovat z nebe na zem a zpátky a mohl by polarizovat - to jen pro to, že si užívá, že může vyjadřovat svoje zženštělé rysy.
Tihle mimozemšťani by si nejspíš pamatovali na začátky toho, čemu se říkalo pop-kultura: ta dekáda po druhé světové válce, kdy Američani vynalezli slovo teenager jako marketingový pojem a kdy média slovně zneužívala masové hysterie u Franka Sinatry po celou tu dobu, protože nenosil uniformu a nezdál se mužný v tradičním smyslu. Nyní, domníváme-li se, že na vzdálené planetě by byla TV, média a pop kulturní historie: Nevšimli by si potom naši mimozemšťani, že nejasný žánr hranic je kusem koláče na poli pop kultury již dekády? Rovnajíc se bledého, bisexuálního Biwieho po Green Day Billie Joe Armstronga: "Crush With Eyeliner" (R.E.M.) vždy shromažďoval nejvyšší spolehlivost měřítek mezi mužským publikem a nerýsoval se s žádným umělým Anglo-Američanem popové galaxie po dlouhou dobu. Do hrdinské jízdy Tokio Hotel skrz monsun německé spolehlivé peklo.
Takhle stručně se srazili naši mimozemšťané s jejich srdcem a mechanickou duší. Jejich fotka: dva záhadní, cool mystičtí tvorové na školním pozemku ve Východním Německu v malém městě, přibližně 2005, v aggro-Pocher-světě divů, v těchhle bahnitých nulových letech velké koalice se všemi těmi dospělými kolem volání po autentičnosti a racionálnosti, aby tak nemuseli cítit všechno své vlastní šílenství.
A co jiného než tenhle romantický, plný kytarových rytmů, sexy křik pro sebeurčení ve kterém Tokio Hotel již zařadili své zážitky s denními rozpory na školním pozemku na venkově, si může jeden přát 15letou dívku, která vyrostla s internetovým pornem a žensky vysmívajícími rapovými písněmi v hitparádách
- taky v době, kdy "děvka" se stalo dalším slovem pro ženu? Ano, individualismus je pozoruhodně respektovanou posedlostí v Tokio Hotel vesmíru. S tímto rozdílně stylizovaná dvojčata znova vynalezli a šli za formát "teenage kapely". Tohle je to, o co se převážně fanynky zajímají. Jak to jeden může zvládnout - jít svoji vlastní cestou?
- taky v době, kdy "děvka" se stalo dalším slovem pro ženu? Ano, individualismus je pozoruhodně respektovanou posedlostí v Tokio Hotel vesmíru. S tímto rozdílně stylizovaná dvojčata znova vynalezli a šli za formát "teenage kapely". Tohle je to, o co se převážně fanynky zajímají. Jak to jeden může zvládnout - jít svoji vlastní cestou?
Dána těmhle čtyřem emo klukům obrovská síla k polarizaci tak by se mohlo již vědět: Ne všichni Tokio Hotel fanoušci jsou jenom křičící blbci. Klikáním po fan fórech si člověk uvědomí dost rychle, že jsou často schopni přemýšlet o svém zázemí fanoušků a kapele kriticky a zábavně. Že nezastaví všechny ty směšné a děsivé, homofonní veřejné ohlasy - jak ve všech případech teen křiku - neustále naznačující, že dívky se zamilovali do obrovského podvodu. Nicméně je to již dlouho součástí fan kódu rebelovat proti takovému hloupému všechno-vím-a-znám chování, proti téhle celé vyčerpávající, sexuálně žárlivé, mužské anti-popové bezděčnosti! Jako s každou intenzivně žijící subkulturou se taky zaostřuje na všech pět smyslů na nezávislost a kreativní existenci.
Nicméně budoucnost značí tisíce začátků jako Rock'n'Roll umírá tisícerou smrtí. Rozhodně není náhoda, že zatímco plánují svou vlastní skvělou cestu Tokio Hotel nyní citují Franka Sinatry evergreen "My way" ve své šťastně-kryptické science-fiction hymně "Dark side of the sun" (německá verze: "Sonnensystem"): "Hello! The end is near, hello, we're still standing here - the future's just begun, on the dark side of the sun."
Humanoid
"Humanoid", jako člověk, je název třetího alba, u kterého se kapela odhodlala změnit známý TH-zvuk ve vyspělejším a hravém smyslu. Obsahuje spousty perfektních pop písní vystrojených jako Goth Rock: krásné a nemocné, komplexní a zpívající, neplatné mínění a plné mínění a to všechno ve stejnou dobu. Jistě jsou tam taky vlivy známých mezinárodních skladatelů jako Guy Chambers (Robbie Williams), Desmond Child nebo The Matrix, se kterými Tokio Hotel a jejich tým spolupracovali na několika písních. S electro rytmy a vznášejícími vokály kytarově řízeného hitu "Automatisch" se zavrhuje, že odpůrce se stane strojem a ve stejnou dobu oslaví svou existenci mimo lásku jako z vytržení. Již zmíněný Glam-Rock manifest "Dark side of the sun" odkazuje k Terry Pratchett románu stejného názvu, který převyšuje Glam-Rock klasiku, protože megaloman panicky nastavuje svoji tvořivost - být tímhle roztomilým a extremním Tokio-povykem - je jich v plném koébání: "On the TV, in your place, on the radio oh. It's a riot, it's a riot, they say no, oh." Píseň ohlašující "Radio hysterii" má takzvané perfektní schopnosti popové písně, aby oddělila mimořádnost od obyčejnosti. Taky to dává hodnotnou odpověď k této konzervativně stylované rockové dekády, že se neustále hledají superstars a proklínají se - a potom si nedá pomoci jinak, než buď milovat jejich individualitu nebo je po tom všem nenávidět.
Kombinace spontánnosti a strategie stejně tak je vysokým stupněm vlastně vytvořené stylizace, která se obrací do písní a dělá tak Billa a Toma Kaulitze světovými superstars v senzacechtivé popové aréně. Po tom všem se ideály dekády skládají ze schopnosti obratné stanice emocí, mít hlas, to se počítá. Hlas Billa Kaulitze a jeho známé, dojemné obličejové výrazy nemají nic ze studenosti, kterou ukazují David Bowie nebo zpěvák HIM, Ville Valo. Ohromuje a rozveseluje se svoji vřelostí a humorem. A s těmi tisícovkami a tisícovkami online dokumentů získává fanoušky po celém světě zavěšené na jeho a Tomovu přítomnost v médiích. Hlavně když dvojčata byla vždy používána jako silná projekce pro sociální tužby. Jejich prostředí se u nich zdá něčím speciálním, proto jsou outsideři a bojují se symptomy tohoto speciálního statusu.
Dvojčata
Bože, jsme před interview dost nervózní. Přece jenom to není každý den, kdy potkáme identická, výstřední dvojčata, kteří, jako my, jsou z vesnice na konci světa, závislí na kafi a vyvarují se slunci a kteří vyžadují podněcující povyk.
Potom náhle před námi stojí Tom a Bill, jsou opravdu velcí ( 1,90 m), temní andělé, oblečeni hlavně v černém, včetně pozoruhodných bílých kontrastů. Divadelní jako jejich písně, které se mění mezi světlou a temnou. Kluci se zdají velmi milí, jsou ve veselé náladě a taky trochu nervózní na takhle brzké denní interview. Vydávají hodně energie, takže se rychle vyvine čilá konverzace. Bubeník Gustav a basista Georg s nimi nejsou. Po tom všem je to setkání mezi dvojčaty.
Co pro vás znamená Humanoid?
Bill: Píseň má mnoho různých melodií a vlivů. A přesně to pro nás humanoid znamená - pocit být roztrhán a nevědět, kam patřit. Zbavili jsme se našich typických struktur písně a vytvořili píseň jako příběh - směrem nahoru a dolu.
Jak se přišlo na ten nový zvuk?
Tom: Prostě jsme chtěli zkusit nějaké jiné věci. Měli jsme na to ty nejlepší technické možnosti. Bylo našim cílem mít velké písně a dát do nich nějaký nový zvukový rozměr.
Bill: Opravdu to zahrnulo hodně práce na detailech. Během posledních dnů jsme sotva spali a flákali se až do naprostého konce. Tom a já jsme taky co-produkovali album!
Jak si člověk má u vás představit proces psaní písně?
Tom: Kdysi 90% našich písní bylo napsáno na akustické kytaře a potom jsme se všichni dívali, jak by mohli být přeneseny ve studiu. Tentokrát to bylo, že jsme skládali a nahrávali okamžitě ve studiu.
Bill: Například, naši producenti nám něco zahráli a řekli - takhle a půjde to takhle. Potom k tomu hrál Tom na kytaru nebo jsem já něco zazpíval. To, jak se písně psali bylo pořád jiné.
Píseň Automatisch zní jako když chcete vyvrátit pojetí o tom, jak někteří lidi na vás celebrity koukají jako na kluky nebo kapelu, neboli, že jste byli "vytvořeni" a pracujete jako stroje atd.
Bill: Výborně, že to někdo vidí! Přesně to je taky u této písně myšleno. Mnoho lidí si o nás získá nějaký názor a proto reagují dost automaticky. Hlavně při setkání, které se automaticky týkají během celého dlouhého dne. Člověk získává jenom trochu nefalšovanosti od lidí, se kterými se setká.
Tokio Hotel se setkávají s požadavky mezinárodního úspěšného interpreta. Zřejmě to jde proti vašemu pohledu na popovou produkci.
Bill: Oblečení, texty písní, muzika - pro mě to všechno patří dohromady. Po tom všem jde přece o emoce, které člověk vlastní. Taky se velmi rád sám fotím a mám všechny tyhle módní věci. Člověk si může splnit mnoho svých malých snů přesně takhle.
(k Billovi) Měli jsme teorii, že jsi se změnil na jeho (Tomův) účes, protože on nechtěl tvůj.
Tom (směje se): Řekněme to takhle. Po celý svůj život jsem něco jako Billův idol.
Bil: Když jsem se rozhodoval o dredech, tak jsem na něj vůbec nemyslel - protože jsem si myslel, že byly hrozné! Tyhle byli takové ty přírodní. A já jsem chtěl naprosto jiné.
Bylo tu někdy ve vašem životě období, kdy jste nepřitahovali pozornost?
Bill: Když jeden byl venku a na své vlastní, tak to nebylo takové. Nicméně, každý o vás potom mluví, když jste spolu. Taky kvůli tomu, že oba vypadáme naprosto jinak.
Tom: Tomu tak bylo i kdysi dávno.
Bill: Není tu nic lepšího než být identická dvojčata. Neumím si to představit ani jinak. Tom a já, jsme jako jeden, jsme spřízněné duše. Neumím si představit jeden den bez něho.
Mimoto, ze všeho tohohle jiskřivého nadšení, tu zajisté musí být mnoho lidí, kteří se děsí takového silného spojení.
Tom: Rozhodně jsme to mnohokrát zažili! To je taky důvod, proč jsme byli v sedmé třídě rozděleni. Učitelé řekli, že naše názory na ně byly příliš silné.
Bill (směje se): Když Tom a já sdílíme názor, tak tu není žádné jiné přesvědčení. Je to dost těžké. I pro lidi v týmu.
To, že na sobě zřejmě lpíte jako dvojčata nevyhovuje standardům soutěživé společnosti.
Bill: Ano, tohle je opravdu něco speciálního.
Tom: Všichni si vždycky říkali - Jak extrémní jsou, že se takhle oblékají, tak jinak, a dokonce spolu mluví.
Bill: A mezi řádky si říkají - Proč někdo, kdo poslouchá hip-hop si vychází s klukem, který má namalované oči?
Proto žijete ve vizi opravdu tolerantní společnosti. Protože by bylo skvělé, kdyby tihle kluci od hip-hopu a tihle kluci se zženštělou stránkou spolu mohli vycházet.
Bill: Vycházet, ano přesně!
Tom: Myslím, že lidé by se mohli neuvěřitelně doplňovat, kdyby spolu měli něčeho více. Jako výsledek každý má jiné názory, díky bohu za to, každý se doplňuje ohromně skvěle.
Je celkem šokující, že vás učitelé rozdělili. Měli vás spíše chránit od všech tyranizování!
Bill: Ano, přesně. Místo toho učitel dokonce řekl studentům v jeho nové třídě, aby si Toma nevšímali, když byl do jejich třídy přeřazen, kvůli kázni.
Tom: To se dostalo ven dalšího dne! Můj nejlepší kámoš byl v té třídě a on mi to řekl.
Bill: Nicméně jsme to tak nenechali.
Tom: Pořád jsme se polarizovali. Byla to dobrá příprava na to, co se děje v těchto dnech.
Po tom všem, fanoušci vás milují kvůli kuráži a je skvělé, že inspirujete dívky, aby byli opravdu kreativní.
Bill: Dávají nám do rukou svoje vlastní texty a dema a kresby, kamkoli jdeme. To je opravdu cool.
Mimozemské rádio své planetě: Jednou Tokio Hotel na školním pozemku byli zvyklí dráždit. Nicméně "Humanoid" může dokázat, že jsou to dospělí skeptici, kteří se vidí jako prostí kluci z plakátů. Tokio Hotel jsou příliš dobří na to, aby byli vinni podle libosti. To je poslední pravda, která stále musí být vyrvaná z této dekády.
source (c) Intro.de





