close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

100% Tokio Hotel (16.10.2009) part 2 -překlad

18. října 2009 v 14:31 | tess |  Rozhovory


***

Bill: Byli jako "Yeah jistě, Bill chce dělat muziku. Přesně.".
Tom: Na úplném začátku se na nás lidi usmívalo, když něco bylo. Bylo to, jako když si lidi mysleli, že jsme sladcí a "Jen se na ty malé chlapce podívejte" a tak.

Nicméně, potom si Kaulitz dvojčata začala dělat sobě jméno v Magdeburgu a okolí. Hráli v soutěžích kapel a v malých klubech, jako Gröninger Bad.

Bill: Bylo to jako otevřené podium a nějak jsme tam vystupovali a zvykli si zpívat a taky se tam rozšířilo, že někoho hledáme, kdo by se k nám přidal, ale chtěli jsme rozhodně někoho přibližně našeho věku. A potom se tam objevili Georg a Gustav.
Gustav: Bylo to velmi legrační, vidět ty zvláštní lidi na podiu.
Georg: To se ještě jmenovali "Black Question Mark". No, kdo přišel s tím jménem, to jsem doteď nezjistil.

V té době bylo Billovi a Tomovi 12 let, basistovi Georgovi 14 a bubeníkovi Gustavovi 13. Brzy to bylo jasné: tihle čtyři doplňují jeden druhého.

Georg: Bill a Tom měli v té době asi jednu, dvě dobré písně. Na začátku nám je taky rádi zahráli a my jsme se jenom podívali na to, kam by se měla přidat basa a bicí.
Bill: Nějak to byl opravdu dobrý pocit skutečně slyšet opravdové bicí poprvé a tak. A opravdovou basu.

Gustav: Je to dost těžké najít lidi, kteří taky dělají muziku a být ve stejném věku. A bylo to tak nějak cool. Že my všichni jsme skoro stejného věku, potom jsme začali hrát v různých klubech. Všichni z nás jsme měli pouhých 12 let a o malinko starší a byli jsme na podiu i v deset večer.

Od té doby byli Black Question Mark na podiu každý víkend a váleli. Fanoušků přibývalo.

Bill: Jednoho dne se dalo číst v novinách "Black Question Mark a jejich ďábelsky dobrý kytarový zvuk". A Tom byl hrozně pyšná a řekl "Ok, teď si musíme změnit jméno, Devilish je úžasné. Budeme se odteď jmenovat Devilish.".

Ze svých vlastních nákladů Devilish nahráli CD se sedmi písněmi. Nicméně, cesta z Východního Německa země do hitparád se zdá nekonečně dlouhá.

Tom: Bylo dobré vystupovat v Magdeburgu, ale tady jsme nikdy nebyli schopni potkat producenta nebo managera nebo nahrávací společnost nebo cokoli s hudební scénou. To je prostě, ano, šance jsou velmi malé.
Bill: Tom a já jsme vždy chodili kolem a říkali "Prosím! Musí tu být prostě někdo, kdo nás objeví. Musí tu být prostě někdo, kdo uvidí, jak se cítíme!" nebo něco takového. Vždycky jsme si říkali "Sakra! Žijeme v Loitsche a nejbližší město je Magdeburg a tam nic s hudební scénou není, ani nahrávací společnost, prostě nic.".

Bill udělal rozhodnutí - v roce 2003 se přihlásil do castingové show "Star Search".

Bill: Vlastně jsem opravdu vložil všechno do toho, aby se vložila pozornost na kapelu. Chtěl jsem, aby někdo viděl moji kapelu. Aby někdo viděl Devilish. A tak jsem vábil kameramany ke kapele a vždy je bral do zkušebny a tam nás natáčeli, protože jsem vždy doufal, že by tu byl někdo, kdo by nás miloval jako kapelu.

Vyplatilo se to. Tým producentů z Hamburgu se přišel podívat na jeden koncert Devilish v Magdeburgu - a nadchl je.

David Jost: Vlastně u mě to vždy je tak, jestli ten interpret má nějaký emocionální potenciál a má sílu vůle. A obojí z toho Tokio Hotel měli na 100%. A nikdy jsem to vlastně v Německu nezažil předtím.
Tom: Pro mě to bylo vystoupení jako každé jiné. Jenom, že jsme váleli extrémně dobře. Ano, byl jsem...vím jenom, že jsem si říkal "Zatím nejúžasnější vystoupení. Šlo to výjimečně dobře a tak", když jsem opustil podium a potom následovalo dohodnutí. Asi týden nebo dva později.
Bill: Jeli jsme tam a byli tak nadšení.
Georg: Myslím, že jsem byl jediný, který si vzal kameru. Všechno jsem fotil a dalšího dne jsem se díval znova na ty fotky. A taky jaké hrozné fotky jsem udělal. Opravdu, bez nějakých lidí, jenom s pultem na mixování hudby a tak. Abych to potom mohl doma ukázat přátelům.
Bill: Stále si pamatuji, že jsem sotva mohl něco pípnout a jen si pořád říkal "Oh bože, doufám, že se jim to bude líbit.". Nicméně si poslechli naše písně a tak. Ano, bylo to vzrušující.

Bill, Tom, Gustav a Georg strávili své školní prázdniny v nahrávacím studiu. Zde se naučili všechno, co popová hvězda potřebuje vědět, krok za krokem.

Georg: A ta atmosféra byla opravdu povědomě správná od začátku. Měli jsme tak nějak malý byt nad studiem. My čtyři jsme tam bydleli a začali zkoušet.
Tom: Během té doby jsme tak nějak zjistili, co by bylo, kdybychom byli někdy slavní a byli spolu opravdu 24/7.

[záběr ze staršího videa - "It's my life" moment]

Tom: Být v tomhle věku a být v Hamburgu bez rodičů, produkovat, mít příležitostně kolem několik dívek, byla to vlastně jako doba našeho života. Během té doby jsme naprosto vykvetli.

[staré video - "Co dnes zpíváte?" "Hráli jsme Rette Mich, baladu." - "A lidi byli nadšení z toho, co zpíváte?" - "Ano, úžasné!"]

O rok a půl později se sen nahrávací smlouvy konečně stal skutečností.

Bill: Po dlouhou dobu jsme nevěděli, co se s tím stane. Jednoho dne jsme prostě měli všechny písně a řekli jsme si "Ey, máme tu něco jako album Rozhodně tu máme mnoho písní" a potom v jednu chvíli se řeklo "Ok, víte co? Prostě to pustíme nahrávací společnosti.".

Najednou všichni šéfové z nahrávacích společností dorazili, aby viděli kluky živě.

Bill: Taky jsme rozhodně chtěli, aby věděli, že můžeme dělat opravdovou muziku, víte? Jako, nejenom produkovat něco pěkného, ale dělat ve skutečnosti opravdovou muziku.
Tom: Chtěli jsme být profesionální a byli naprosto odpočatí, jako "Tohle děláme každý den", správně? "Jsme taky již jako staří vystupující v byznysu".
Tom Bohne: A bylo to nejspíš kolem stejné doby, kdy BMG a Universal...taky předpokládám EMI a ostatní hlavní společnosti, viděli kapelu poprvé. Mysleli jsme si, že to bylo velmi, velmi dobré, ale taky jsme si říkali, že v tom ten absolutní hit v podobě singlu nějak chybí.
Bill: Bylo to tak nějak zvláštní slyšet to od jiných lidí poprvé a jak jim to zvenčí připadalo.

Berlínská nahrávací společnost BMG byla jedna z prvních, která si potenciálu kapely nicméně všimla.

Andy Sellenneit: Dorazili do mé kanceláře. Měli jsme takové ty dvojité dveře, jako ty posuvné dveře ve starých budovách a ty se otevřely a já viděl Billa a Toma a stále si pamatuji - a nikdy na to nezapomenu - jak jsem přemýšlel "Drahý pane, prosím ať můžou zpívat!" Tihle nováčci stáli v mých dveřích, nicméně, ti nováčci vypadali jako popové hvězdy a stále si pamatuji, že jsem byl velmi nadšen, protože jsem si říkal "Oh, doufám, že mají silné písně". A když jsem si je poslechl, tak jsem si řekl "Oh, umí zpívat a ty písně jsou vražedné".

Bill a Tom a jejich kapela dostali svoji první nahrávací smlouvu i když jim bylo pouhých 14 let.

Bill: Byli jsme šílení. Byli jsme jak v extázi. Všechno bylo mimo naše chápání a vše trvalo tak dlouho, protože naše smlouvy a tak a všechny ty vyjednávání. Všechno muselo procházet přes poručenský soud.
Tom: Jeden si takhle myslí, že všechno tohle bylo naprosto zbytečné, protože mě nějak zajímalo "Co chtějí zkontrolovat?" Takže jsem si krátce promluvil s mámou. Všechno v pořádku.

Andy Sellenneit: Mimochodem, byli opravdu šťastní, že se to vše protahuje, protože jediné kritická záležitost, kterou jsme očekávali, že se objeví s médii bylo jak říkají "Ale jsou stále tak mladí a můžou tohle již dělat v tak mladém věku?" A ty podobné klišé, které se Tokio Hotel netýkají.

Bill: Bylo nám třináct, když jsme je nějak potkali a vydání se stalo v patnácti letech. A mezitím jsme taky nahrávací smlouvu ztratili.

Na konci 2004 hrozil konec ještě předtím, než kapela opravdu začala.

Andy Sellenneit: V té doby si Sony a BMG začali povídat, o společném podniku a vytvořit jednu společnost ze dvou.

Bill: A náhle to bylo "Co je tohle za kapelu? O čem je tahle smlouva? Do toho nejdeme.".
David Jost: Myslím, že to bylo, jako když se svět pro kapelu rozpadá.
Tom: Kdysi mě to opravdu zranilo, když...Chci říct, že jsem v to věřil tak moc a říkal si, jak to bylo úžasné, že jsem tomu nakonec vůbec nerozuměl.
Bill: A když nám o tom producenti řekli, tak jsem se potom opravdu týden nesmál, myslím. Byl jsem neuvěřitelně smutný.
Tom: Vlastně pro nás sen skončil, no, aspoň v té chvíli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama