close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

100% Tokio Hotel (16.10.2009) part 1

17. října 2009 v 16:11 | tess |  Videa


***

Tahle kapela láme rekordy: Tokio Hotel. Kapela studentů z předměstí Magdeburgu zvládla svůj průlom jako mezinárodní uznávaná rocková kapela za pouhé čtyři roky.

Jürgen Vogel: No, nejsou žádní blázni s hlavami v oblacích, ale člověk i tak dostává pocit, že jsou to opravdu dobří kluci.
Jörg Pilawa: Oni jsou jediným interpretem, od kterých jsem si kdy vzal autogram.
Collien Fernandez: No, každý opravdu zná Tokio Hotel.

Dvojčata Bill a Tom Kaulitzovi, basista Georg Listing a bubeník Gustav Schäfer si založili kapelu už v pouhých devíti letech. Jejich první single Durch den Monsun se okamžitě dostal do hitparád jako hit číslo jedna. Mega hit. Tokio Hotel obdrželi Zlato a Platinu a všechny důležité hudební ceny.

Markus Kavka: Vyvolalo to opravdu velkou hysterii, takovou, kterou nikdo rozhodně neočekával...něco, co se stává jednou.
Frauke Ludowig: Mají něco unikátního, představují něco, co ještě nikdo před nimi.

Tokio Hotel si získali celou generaci. A nejenom v Německu, ale celosvětově. Začínali v Evropě a vlna se dostala přes oceán až do USA a Jižní Ameriky. Turbo kariéra.

Otta Waalkes: Nedávno jsem byl v Číně a ptal jsem se tam "Co víte o Německu?" - "Tokio Hotel!"
Frank-Walter Steinmeier: Nezáleží na tom, kam jedu - Francie, Izrael, USA - všude chtějí lidi do našeho Goethe Institut a chtějí tak znát texty Tokio Hotel.
Oliver Pocher: Něco takového funguje jenom, když je to autentické a u nich tomu tak je. A proto jsou tak úspěšní.

Bill, Tom, Georg a Gustav se vrátili na podzim 2009. Po roční přestávce jsou opět zpátky. S novým CD, novým zvukem a novým vzhledem.

Jürgen Vogel: Nicméně se stalo, že dosáhli něčeho, čeho jenom pár kapel, které jsou z tak populárních teenagerů dosáhne - zvládli transformaci z dětí, adolescentů až k mladým mužům.

Kluci z Tokio Hotel vyrostli. Jenom nedávno oslavili Kaulitz dvojčata své dvacáté narozeniny. Pro nové album představují pro publikum nový styl a - jako vždy u Tokio Hotel - vyvolávají neklid.

Michael Michalsky: No, myslím, že vzhled kapely je taky jedním z jejich hlavních faktorů mezinárodního úspěchu, protože nevypadají jako baculaté děti z německé vesnice.
Markus Kavka: Je opravdu jasné, že miliony teenagerů, nezáleží jestli kluci nebo holky, nemůžou vypadat jako Bill Kaulitz. Potom někdo má takový...ano, oboupohlavní fantazijní postavu, kterou si může přeměnit do všeho.

Tokio Hotel dosáhli toho, o čem ostatní jenom můžou snít. Jsou opravdoví Superstars.

Tom: V minulosti jsem se vždycky díval na ostatní interprety a říkal si "Teda, ti mají tak úžasný život. Vydělávají hromadu prachů, jednou za den si stoupnou na nějaké hloupé podium a zahrají svoji píseň" a potom...
Bill: A potom si stěžují.
Tom: A stále stěžují a fňukají celý den a mají úžasné párty a žijí luxusní život a...Není tomu tak ani zblízka. A tohle jsme zjistili až po tom, co jsme ti taky nějak zažili.

Tokio Hotel příběh začíná v Leipzigu asi dva měsíce před pádem berlínské zdi. Je to tady, kde se dvojčata Bill a Tom Kaulitzovi 1.září 1989 narodili.

Bill: Když jsme byli velmi malí, tak jsme vypadali stejně. Měli jsme v té době svetry s našimi jmény, aby nás tak lidi mohli poznat a měli jsme...Tom měl zde takové znaménko.
Tom: Jsme hlavně podobní, když se to týká dominance. Tím chci říct, že je to často taky ten problém, protože oba jsme vlastně takový extrémní vůdci. Ti, kteří jsou pořád hlasití a vyjadřují své názory.

Kaulitz dvojčata jsou dvakrát takové povahy.
Matka Simone a otec Jörg s nimi měli plné ruce práce.

Bill: No, musím říct, že Tom a já jsme spolu vždycky docela silní. Jsme pořád spolu a doplňujeme jeden druhého brilantně.
Tom: Myslím, že tahle síla byla vždy výsledkem toho, že jsme byli relativně svobodomyslní. Naše máma nám vždy říkala "Říkejte, co máte na mysli. To je to nejdůležitější."

Díky svým velkým pusám, Bill a Tom se již dostali do září reflektorů v pěti letech. Dostali role ve filmu "Verrückt nach dir".

Bill: Moje máma mi řekla, že jsme byli super drzí a nějak jsme ani neřekli "Ahoj" tomu chlápkovi a prostě jsme jenom hráli po celou dobu a potom on řekl jen "Přesně! Taková dvojčata jsem hledal!"

[ukázka z filmu]

Bill: Myslím, že důvěra byla nejdůležitější věcí, která u nás po celou dobu je. Nikdy nám nebylo řečeno, co bychom měli dělat a od začátku jsme byli nezávislí a vždy jsme to měli oživit, jakkoli jsme chtěli.

Dvojčata získávají hodně pozornosti a taky ji vyhledávají. Brzy bylo jasné, že dvojčata Bill a Tom jsou rození komici.

Bill: Kdykoli nás naši rodiče někam vzali - na nějakou párty nebo tak, tak se vždy brzy stalo jasným...brzy se ukázalo, že my nějak...Ano, bavíme lidi. Kdykoli byla nějaká možnost, tak jsme šli na podium nebo tu bylo takové místo, kde mohl někdo stát a dělat takové věci. Vždycky jsme byli ti první, kteří tam byli a něco dělali.

Během pěti let, matka dvojčat je vždy oblékala stejně. Nicméně, na základní škole už se vyvíjeli dle svého, spíše neobvyklého stylu.

Bill: Myslím, že to taky zanechalo svoji stopu na všem. Že jsme po nějakou chvíli vypadali opravdu stejně. Ano a potom najednou začalo to, že jsme se chtěli oblékat podle svého, relativně brzy. A už jsme nechtěli, aby nám máma ráno připravovala oblečení, ale chtěli jsme se rozhodovat sami, co opravdu chceme nosit.
Tom: Dost brzy u mě bylo opravdu jasným případem, že jsem spíše extrémně do hip-hopu. Nějak jsem měl - ne velké kalhoty - ale pořád jsem je nosil pod zadkem.

Hlavně Bill vzhledově vystupoval z normálu. V devíti letech si obarvil vlasy a začal nosit make-up.

Bill: Vždycky se mi líbili filmy o upírech a čarodějnicích a tak. Vždy jsem se díval na filmy jako "Labyrint" s Davidem Bowiem, což je film mého dětství, který jsem jako dítě miloval a znal nazpaměť. Myslím, že to na mě zanechalo stopu, ale nikdy to nebylo o jedné osobě. Jako, že jsem si řekl, že teď je to David Bowie nebo ten či onen, ale myslím, že se to týkalo určitě více osob.

Tom: Vlastně Bill byl naprostý snílek, abych řekl pravdu. Vždycky si dělal vlastní věci a co je opravdu legrační je to, že my dva jsme k sobě nikdy nepasovali. Lidé se na nás vždycky tak dívali. A potom tu byla ta doba, kdy Bill pobíhal kolem a vypadal naprosto šíleně.
Bill: Věděl jsem, že mnoho, mnoho lidí mluvil samozřejmě v negativním pojetí. Nicméně vždycky jsem to chtěl. Nechtěl jsem, aby někdo...Myslel jsem prostě, že je horší, když o mě lidi nemluví, než když mě pomlouvají.

Situace se zhoršila, když se dvojčata přestěhovala do vesnice Loitsche s 650 obyvateli blízko Magdeburgu, po tom, co se jejich rodiče rozešli.

Bill: Okamžitě jsme měli problémy. Okamžitě jsme byli napadáni.
Tom: "Má červené tkaničky. Ten komunista!"
Bill: Náš nevlastní otec nás musel vyzvedávat se psem a baseballovou pálkou.
Tom: Takové to bylo i ráno u autobusu. Opravdu tu byly bitky, vlastně i v autobusu. Nikdo se o to nestaral, jako kdyby to bylo takhle naprosto lhostejné.
Bill: A v takových chvílích jsme byli extrémně šťastní, že máme jeden druhého, myslím tím, že jsme vždycky byli nějak spolu a nikdo nemohl někoho z nás dostat samotného.

Vzhled vzdorných dvojčat nešel stejně tak dobře ani na gymnáziu. Stejně tak tam byly problémy.

Bill: Na té škole byli učitelé, kteří říkali "Nebudu tě učit s tím, jak vypadáš." a "Nemůžeš přijít na tělocvik s make-upem a piercingy."

Potom najednou Bill a Tom museli čelit výsledku. [dopis adresovaný na incident v květnu 2003, sedmý ročník školy. Během vyučování byl učitel postříkaný inkoustem několika studenty, včetně Toma. Vyznačené části mluví o tom, že takové chování je nerespektující a zraňuje učitelovu důstojnost]

Bill: Potom nás v sedmém ročníku učitelé rozdělili, což bylo na škole to nejhorší. Myslím, že vlastně od té doby nikdo neměl šanci nám to znova udělat. Tohle bylo to nejhorší, co se nám stalo. Že nás někdo oddělil.
Tom: Nikdy jsme lidi nenechali, aby viděli, že to pro nás byla těžká doba. Chci říct, že jsme vždycky byli velmi, velmi silní a dominantní navenek. Nikoho jsme nenechali aby nám nějak komandoval nebo tak.

Ve svém volném čase Bill a Tom začali sdílet sen. Chtějí dělat muziku a psát první písně.

Bill: Vždycky mě bavilo psát. Opravdu jsem psal a tak, dokonce i pro mámu. A vždycky jsem rád zapisoval věci a jednoho dne jenom tak v našem pokoji ležela kytara - našeho nevlastního táty. Dal ji tam a řekl "Ano, nějak pro ni nemám využití a prostě vám ji sem dávám a jestli chcete, můžete si ji klidně nechat". A my...Tom si ji vzal a začal na ni hrát.
Tom: Jeden musí říct, že jsme byli pro ostatní naprosto bezbolestní. Protože jsme opravdu...no Bill okamžitě skládal texty k prvním akordům, které jsem zahrál. Když si je v těchhle dnech posloucháme, tak naše texty byly opravdu naivní a naprosto totálně legrační.

Bill: Jiní chtěli být hasičem nebo zubařem a já jsem řekl "Chci dělat muziku". Samozřejmě, že to bylo...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama