V podstatě jste všude sledováni, pod extrémní veřejnou kontrolou, někdy za sebou v řadě dáváte 1000 autogramů a takové věci - máte někdy pocit, že je toho na vás příliš?
Bill: Jo, to se občas stává. Jsou dny, kdy si myslíte: Dneska nemůžu jít před kameru, dneska nemůžu ukázat svůj obličej do kamery, nechci a nemám na to náladu. To se někdy stává. Některý dny proklínáte, že jste tak moc pod veřejnou kontrolou. Když někam chcete jít, není to možné. Nemůžete se jen tak spontánně rozhodnout, že chcete jít ven, na zmrzku nebo tak něco. Všechno co celý rok děláme, je zorganizované a naplánované a není tam žádný prostor pro spontánní rozhodnutí. Takže tam jsou chvíle, kdy si myslíte: "Už nemůžu" nebo "tohle už dál nechci". Ale pak na druhé straně chcete dělat novou hudbu a pak zase stojíte na podiu před tisícovkami fanoušků a myslíte si: "Mám ten skvělejší život, jak to jenom jde." Jsou tam oba typy momentů. Ale určitě přijde chvíle, jako u každého, že to budete proklínat.
Máte strategii, jak se s vyrovnat s tím tlakem a stresem? Jak se rozptylujete?
Bill: Vlastně se obracíme k lidem, kteří nás znají dlouho před naší kariérou - k rodině, přátelům atd. Lidé, kteří s námi o tom všem nemluví a TH pro ně nic neznamená. Kteří vidí něco naprosto jinak. A to je dobré, vidět tyto staré přátele a trávit čas s rodinou. To je v podstatě jediné, co můžeme dělat.
Tom: Kromě toho nějaký vzorec proti stresu, abychom se cítili skvěle, neexistuje. Když jsme ve stresu, cítíme se hrozně a jsme dole, každý den potřebujeme hodně kávy a energetických drinků a…
Bill: Hodně času trávíme s našimi psy…
Tom: Psi jsou…
Bill:
Nedokázal bych si představit život bez mých psů. Rozveselí vás, když máte stres. Nezáleží na tom, jestli jste unavení, vypadá hrozně nebo tak…vždycky vás rozveselí…jste jako…
Nedokázal bych si představit život bez mých psů. Rozveselí vás, když máte stres. Nezáleží na tom, jestli jste unavení, vypadá hrozně nebo tak…vždycky vás rozveselí…jste jako…
Tom:… Neomezení.
Bill: Neomezení.
Berete si je také na turné?
Tom: Snažíme se. Samozřejmě je to vždycky dost obtížné. Neexistuje nic jako je "letadlo pro zvířata". Myslím, že by bylo cool, když by bylo letadlo pro zvířata.
Bill: To musí nastat.
Tom: To musí. Kromě toho je obtížné létat se psy, respektive s velkými psy. S malými je to trochu lepší. Ale snažíme se to zvládnout co možná nejčastěji.
Bill: Když cestujeme s tourbusem, psa máme s sebou… ale obvykle to nejde, když létáme.
Bill: Když cestujeme s tourbusem, psa máme s sebou… ale obvykle to nejde, když létáme.
Jakou máte rasy psů?
Bill: Máme dva velké…
Tom: Přesně tak. Dva velké - německého krátkosrstého ohaře a mix dobrmana s labradorem a pak dva malé psy - jezevčíky.
Bill: Jo. Všichni jsou zachráněni. To je důvod, proč je to tak divná kombinace. Lidé se vždycky ptají: "Cože? Vy jste si vybrali tyhle?" - všechny jsme zachránili. První z nich, mix labradora, je z útulku, i německý krátkosrstý a všechny, jsme v postatě zachránili z útulku, proto to je trochu divná kombinace, když se jedná o plemena.
A kde jsou, když nejste s nimi? Když jste například v Mexiku.
Bill: Pak jsou s našimi rodiči. Máme velký pozemek a oni celou dobu běhají venku. Dokážu si představit, že nějaký den budeme mít psí farmu s 30-40 psy, kteří celou dobu pobíhají na svém panství…
Tom: Jo…
A jaké to je, když přijedete z Mexika, New Yorku nebo Los Angeles, což je víc ohromující, zpátky domů do Magdeburgu? Jaký je to pocit?
Bill: No Tom a já se tam ani nevracíme. Už jsme tam dlouho nebyli…
Tom: Ale musíte říct, že je to vždycky úžasné, přijet z metropole do malého města. Nevidíme tak moc z metropole jak z malého města. Letiště v podstatě vypadají všude stejně, hotely jsou všude stejné…není tam velký rozdíl, jestli jste ve velkoměstě nebo v malém městě, protože ze samotného města toho moc nevidíme.
Bill: Obvykle toho moc nevidíte, pokud máte volný den. Pokud bych mohl vybrat místo k životu, určitě by to nebyl Magdeburg, takže…
Georg: Teď chvíli počkej…
Bill. Ok, Georg a Gustav stále žijí v Magdeburgu a užívají si to.
Proč se vám líbí? Co vás s ním spojuje?
Georg: Právě, že jsme tam oba dva vyrostli. Jsou tam naše rodiny, naši přátelé…u Billa a Toma je to trochu jiné…vždycky se stěhovali z jednoho místa na druhé…
Bill: Nikdy jsem … Tom a já jsme nikdy neměli pocit domova ve spojení s tímto městem. Mě nikdy nezáleželo na tom, jde jsem byl a kdo žil kolem mě, ale spíše s jakými lidmi chodím ven a jestli tam je moje rodina. Kdekoliv jsou lidé, které mám rád, cítím se doma. Takže to nikdy nehrálo roli….
Tom: A nesmíme zapomenout na překrásnou architekturu Magdeburgu (směje se).
Georg: Narvané párty…zvyšují peklo každou noc…
Já vím, že je tam zoo…
Tom: To není špatné…
Georg: Zoo? Nebylo právě teď opravené?
Redaktor: Právě tam byla obrovská rekonstrukce. Byl jsem tam nedávno. Je to jedno velké staveniště.
Georg: Ale teď bylo otevřeno.
Gustav: Včera se otevřelo.
R: Jedna budova! Ta druhá ještě ne. Stále budují jednu…
Georg: Opravdu?
Bill: Oh, Magdeburčani se sešli…můžete se setkat potom.
Georg: Vy to místo znáte?
R: Znám to Zoo. Byl jsem tam několikrát, protože často jezdím kolem.
Tom: Nemohli bysme tam hrát koncert na znovu otevření?
Georg: V opičím pavilónu, například.
Tom: Jo, v opičím pavilónu…
Bill: To by bylo super.
R: Myslím, že by byli určitě rádi. Když jim to navrhnete, umím si představit, že budou šťastní.





