close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Nikdy jsme se necítili opravdu normální"

3. září 2009 v 16:42 | tess |  Rozhovory
Bill a Tom Kaulitzovi z Tokio Hotel v rozhovoru o cizosti, samotě, smutku, přátelích, práci na jejich novém albu "Humanoid"

Bille, Tome, když Tokio Hotel před dvěmi lety na MTV Europe Music Awards v Mnichově měli své celosvětově vysílané vystoupení v TV, v hale šlo od Němců slyšet pískot. Zahraniční novináři se mě ptali, proč byli krajané nepříjemní na jejich vlastní kapelu. Co byste odpověděli?
Bill Kaulitz: Řekl bych, že v Německu je vnímaní Tokio Hotel jiné. Tím, že tady žijeme a že jsme tady taky začínali a to už ve věku 15 let, je to jiné než v jiných zemích, kdy jsme sice spustili se stejnou hudbu, ale o dva nebo tři roky později. Je těžké říct: "Ano, hudba 15letých mi připadá dobrá." A konec konců s úspěchem je vždycky spojena závist.
Tom Kaulitz: Přesně, úspěch bez závisti prostě není.

Pokládáte je za typické Němce?
Bill: Ano, věřím, že se to odvíjí vždycky v tom směru, že se také pro nás může radovat. Tyhle tendence jsme už zpozorovali. Ale nikdy pro nás nebyly prudké reakce. A upřímně řečeno, je to vždycky výzva, když se něco takového stane. Když stojím na podiu a lidé nadávají nebo něco takové, je to v první linii popud. Nestyděl bych se za to nebo byl uvnitř smutný. Jinak si myslím: "Ok, potom musím ještě víc přidat plyn, aby se to takovým lidem také líbilo.

Současně Dave Grohl z Foo Fighters přišel po vystoupení k Vašemu bubeníkovi a uznale ho poklepal po rameni.
Tom: Právě v ten večer EMAs k nám přišli různí lidé a řekli: Bylo to super.
Bill: Ano, tak to je. Existují jiné kapely, které nevědí, co se děje v Německu a nás nezaujatě posuzovat. Jay-Z nás sledoval na naší show v Los Angeles a potom šel s námi na večeři. V tomhle se už člověk cítí poctěn.

Obecné zájem na vás má také negativní stránky. Nahání Vás strach, že úspěch pro který pracujete, vám dál omezí Váš volný prostor?
Tom: Myslím, že už to omezilo tak moc, že už to ani horší být nemůže.
Bill: Ano, to je věc, který přináší úspěch. Ale taky jsme trochu na úspěch náruživí. Chce se stále víc.

Kdy jste si nepoznaně užívali svobody?
Bill: Na začátku roku 2008 jsme byli poprvé v USA a prostě vyšli ze dveří. Pobíhat po ulicích bez bodyguardů už bylo cool. Ale ve stejnou dobu si potom člověk zase řekne: "Nějakým způsobem chci, aby lidé také tady znali hudbu a kapelu a nás poznávali.

Když teď ještě můžete nepoznaně jet na dovolenou?
Bill: Pravděpodobně do Austrálie. Tam jsme ještě vůbec nebyli.
Tom: Zatím z každé země jsme obdrželi nějaké reakce. I z Japonska a Austrálie, i když jsme tam ještě nikdy nebyli.

Vaše nová deska se jmenuje "Humanoid". Cítíte se tak, že máte jenom člověku podobný život?
Tom: Vyrostli jsme na nejupadlejším venkově. Nikdy jsme se necítili skutečně normální, vždycky maximálně člověku podobní. Dneska u nás existuje hodně málo míst, kde se cítíte důvěrně a můžete si odpočinout. Vlastně ten pocit ještě nastává doma. Tam jsme možná 20 dní v roce. Ale jinak kde přijedete, se cítíte spíše trochu cizí.

Trochu smutně, že?
Bill: Ano, někdy. Ale.
Tom: Naproti tomu jsme si tomu kompletně zvykli. Jak řečeno, pocit, který tady také vždycky byl před naší kariérou.

Váš producent Vás Bille popsal jako temného melancholika kapely. Přispívají k tomu osamocené noci na hotelu?
Bill: Ty to zesilují. Ano. Přeci (podívá se na svého bratra)
Tom: Ano, v každém případě.
Bill: Taky vždycky nechci mluvit jenom pěkně. Právě v minulém roce bylo pro každého dobře viditelné, co se vede soukromě pro život, jaké věci se můžou stát. Potom se to musí rozvážit, jestli to má všechno cenu. Pro mě to tak bylo. A je to pořád stejné. Protože stále ještě existují chvíle, kdy jdu do studia nahrát song a řeknu si: "Drsné, moje povolání je zpěvák. Můžu tím vydělávat peníze. Nemusím dělat žádnou jinou práci, na kterou nemám chuť." To se nemůže tvrdit, že s tímhle mám dost velké štěstí.

Obáváte se toho, že život na Vás bude mít špatný vliv jako u jiných hvězd?
Bill: Když u umělců vidím, že berou prášky nebo mají deprese, můžu to pravděpodobně spíše sledovat jako třetí osoba, která něco takového v životě nezažila. Ale jsem prostě šíleně rád, že mám Toma. Je se mnou vždycky člen rodiny. A jako kapela jsou spolu téměř deset let a opravdu dobře se známe. Pro Michaela Jacksona, Britney Spears nebo jiné sólo umělce je to jistě ještě o něco těžší.

Jak velké jsou potom šance, že potkáte Vaši vysněnou ženu v supermarketu?
Bill: Samozřejmě se doufá. Vždycky říkám: Vlastně je to ten jediný důvod, proč ráno vstanout! Člověk se chce zamilovat! A chce najít svou lásku, protože; Jinak nemá nic smysl. Máme naše rodiny a přátele, kteří budou pro nás vždycky důležití. Ale samozřejmě doufám, láska nastane. Přestože ve stejný moment vím, že je to nereálné v životě, který se děje. V uplynulých pěti letech, co se to s Tokio Hotel rozjelo, jsem neměl žádný vztah, který nebyl v tomhle směru. Ale věřím na velkou náhodu.
Tom: Zásadně ale musím říct, že sotva vyjdeme před dveře.

Nenavázali jste žádné kontakty s krásami Hollywoodu, když už jste nahrávali v Los Angeles?
Tom: Telefonní čísla nechybí. V mobilu jich mám tolik, že tolik žen nemůžu ani za den obvolat.
Bill: Problém ale je, že se nemůže opravdu intenzivně poznat. Všechno je povrchní. A všechno jde tak rychle pryč. Hodně si myslí, že jsou spolu na akcích. Ale tak to vůbec není. Každý má svůj vlastní film. Když jsou pryč kamery, běžíte zpátky do své šatny.
Tom: Možná výměna čísla, ale ne více. Bill na něco takého nemá pomyšlení. A u mě je to potom maximálně na jednu noc. A když si to člověk vezmeme o něco vážněji, nemá vůbec žádnou možnost. Jeden den v jednom městě, druhý den v jiném.
Bill: Potřebuju dívku, které by se kompletně vzdala svého života. A je připravena a žít se mnou můj život.

Ale potom by to bylo něčem nezajímavé, ne?
Bill: Bezpodmínečně ne. Samozřejmě musí mít svou vlastní osobnost, ale vedle toho být také připravena, zažít to šílenství, které mám celý den. Věřím, že je to těžké. U každé lásky…
Tom: Ten, kdo takový život nezdá, musí si to dobře promyslet, udělat něco takového.

Obyčejně se říká, že androgenní popové hvězdy se líbí dívkám, protože nejsou pro ně nebezpečné. Bille, jste nebezpečný?
Bill: Nevím, ale je to možné. Ale na druhou stranu se také říká, že ženám se líbí blbci. Ale když se podívám na Toma, je téměř jasné, že to také funguje.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama