Děti, jak je vede čas. Teenie hvězdy z Tokio Hotel jsou už téměř dvacetiletí. Bill a Tom vyprávějí o pádu v 15., štěstí, samotném nakupování a proč nejraději smluví s babičkami.
Bill Kaulitz nejde z domu nikdy nenalíčený, řekla žena z nahrávací společnosti. Proto se termínu musí počítat s dobou na nalíčení. A když ten drobný mladý muž vyčnívá, dostane slabé tušení, kolik času jeho zevnějšek potřebuje. Pod černými, perfektně upravenými vlasy, vyčnívají blond dredy. Víčka zdobí kompozice černý a bílých tahů, který pasují k jeho nalakovaným nehtům. Ruce v kožených rukavicích mají úsilí držet řetězy, které jsou upevněné na jeho černém triku. Jeho dvojče Tom sedí vedle něho na pohovce v hotelovém pokoji s růžovými stěnami. Je jako street rocker s koženou bundu a zapletenými vlasy. Ne méně nákladné, ale ne tak nápadné. Dva zcela normální kluci v přestrojení popových hvězd.
Bille, Tome, 1.září máte narozeniny. Co si přejete?
Bill: Přeju si, být dohromady s mojí rodinou, vidět přátele a pít kafe. Miluju pití kávy. Piju ho po litrech. Rád bych měl kávového posezení se šlehačkovým dortem. A skvělé by bylo, když by všem bylo přes 60. To je pravá kávová společnost.
Tom: S tak starými lidmi se totiž mohou vést rozhovory, které nevybočují z hranic. Většina má jiné myšlenky. Připadá mi dobré, mít každou neděli kávovou společnost.
Máte materiální přání?
Bill: Já ne.
Možná nové auto?
Tom: Věřím, že není nikdo, který by mi daroval něco materiálního. Ale jasně, z nového auta bych se už těšil.
Bude vám 20. Jste dospělí?
Bill: Věřím, že nikdy nedospěju. Ale dospívat je také relativní, už ve 13 jsem si myslel, že můžu všechno a cítil jsem se dost starý, chodit do klubů, pít alkohol. Vždycky jsem se cítil starší než jsem.
Přes internet jste dali vyučování střední dospělosti a měli jste obzvlášť dobrý výkon.
Bill: To je téměř trapné, ne?
Trochu.
Bill: Tom a já jsme nesnášeli školní dobu. To byla ta nejhorší doba v našem životě. Je mi líto těch, kteří chodí do školy.
Co bylo na tom tak špatného?
Tom: Nejčastěji jsme ve škole byli pohoršováni podle našich vzhledů. Vůbec nejhorší mi přijde, že osobnost každého jednotlivce je ve škole zcela potlačována.
Bill: Tom a já jsme byli v 7.třídě z disciplinárních důvodů rozděleni do dvou tříd. Byli jsme opravdu problémové děti a téměř jsme byli ze školy vyloučeni. Ale ne kvůli drogám nebo bojům. Ale kvůli diskuzím, učitelé jednoduše nedospěli. A pak si uvědomíte, že pedagogika na vzdělávání učitelů je příliš krátká. Mnoho vklouzlo čistě do studia, protože neviděli žádnou jinou možnost. Ale být učitelem, musíte to opravdu chtít a mít vášeň.
Pro mnoho svých fanouškům jste vzorem v charakteru. Jsou hodnoty, které chcete poskytnout?
Tom: Vlastně se necítíme jako vzorové.
A vy žijete trochu jinak. Jste si toho vědomi?
Tom: Ne tak často. Člověk si také musí udělat volno. Máme velmi omezený prostor. V žádném případě nechci dávat pozor na to, abych v rozhovor nepoužíval sprostá slova.
Ale zavázali jste se například v kampani proti Aids.
Tom: Samozřejmě, občas se snažíme postavit k věcem, které považujeme za důležité. Ale v konečném efektu: Nesnáším tuhle pozici ukazováčku.
Půjdete volit?
Tom: Hmm, ano. Uvidí se.
Bill: Potom to každopádně bude poprvé.
Jak vysoké je procento normálnosti ve vašem životě.
Bill: Jedno procento.
Je to tak jako u mezinárodním hvězd, že nemůžu jít nakupovat?
Tom: Ano, absolutně. Když jsme začínali dělat hudbu, byli jsme ve věku, ve kterém pro nás nakupovali rodiče a teď jsme ve věku, ve kterém to musíme dělat sami a nejde to.
Bill: Zní to naprosto cool, mít osobního asistenta, který vždycky všechno obstará. Ale taky bych si rád sám koupil jogurt.
Tom: V USA jsou taky supermarkety, které jsou otevřené 24 hodin denně. Můžeš tam jít v noci ve 4 hodiny, když tam nikdo není. Jednou jsme tam šli do oddělení hraček a všechno pobrali. Pistole s šípy nebo auta na dálkové ovládání.
Bill: A potom jsem s těmi auty stříleli. Totální hloupost.
A jak si kupujete vaše oblečení?
Bill: Nejčastěji na internetu nebo z katalogu. Naprosto nudné. Ale někdy musíte přeskočit svůj stín. Srát na to, potom stojí venku před dveřmi fotografové a fanoušci. Někdy, když musíte jít ven, musíte žít s tímto kousek normálnosti.
Jaké jsou vaše přání v cateringovém listu?
Bill: Vlastně je to každý rok nové. A já musím přiznat, že je to už pěkně dlouho. Ale jsme doma tak málo, takže se snažíme, mít to pohodlné, jak je to jen možné. Nejdůležitější je kafe a na hotelech ty správné deky. Tyhle vlněné přikrývky jsou to nejhorší. To se cítíte jako ve stanu. To je to, co je pro mě nejdůležitější, správná deka a správný polštář.
Měli jste už předtím ještě úplně normální přátelství?
Bill: Ne. V Tokio Hotel době nemáme žádné nové přátele, protože člověka opravdu tak dobře nepoznáte. Každý, který nás potká, má už často o nás mínění.
Jste obzvlášť opatrní v kontaktu s lidmi, protože často klamou?
Tom: Jo, většinou od ukrytou redaktorů. Na začátku naší kariéry jsme dělali extrémní zkušenosti. V 15. na každé aftershowparty jsme si samozřejmě připíjeli alkoholem. Bylo to tak: Napil se doušek alkoholu a další den volají redaktoři úřadu péče o mládež a chtějí to celé udupat.
Ale pravděpodobně jste trénovali, jak muset takové situace obejít.
Tom: Ne, to nikdy. A taky nechci nikoho, kdo by mi říkal, na které otázky musím odpovídat.
Bill: Musíte se to sami naučit. Dostat se do takové situace a potom žít s tím, že v novinách budou taky špatné věci.
Dostáváte pro takové případy psychickou podporu?
Tom: Psychické opatrování přebíhá rodina a přátelé. Už bych si uměl představit profesionální pomoc, ale na to zase nemáme žádný čas.
Bill: Když to dělají lidi, rozumím tomu. Problém je, že tomu nevěřím.
Tom: Taky si myslím, že jsem chytřejší než samotný psycholog.
Bill: Přesně. Všechno, co říkám, říkám vědomě, protože je to můj problém. A potom by mi psycholog řekl: Ano, musíš si vzít čas popřemýšlet nad tím. A já si potom myslím: Jo skvělé, to jsem už ale věděl předtím.





