close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

DE Bravo - Tom sám o sobě

17. září 2008 v 20:26 | tess |  Tom Kaulitz
Přátelství je pro mě opravdu důležité, dává mi sílu. Ve školce jsem měl první dobré přátele.
Vždycky jsem měl trable se čtyřmi kluky, kteří si mysleli, jak jsou strašně cool. I když jsme byli menší než oni, vždycky jsme se s nimi prali. Bohužel se pak můj kamarád přestěhoval do jiného města. To bylo fakt smutné. Nikdy jsme se potom už neviděli, ale byli jsme nejlepší přátelé.
Bill a já jsme byli "zamykací" děti, protože oba naši rodičové pracovali - to znamená, že jsme bývali doma sami jen s naší babičkou.
Když neměla čas, museli jsme chodit do družiny (respektive družiny pro školčata). Totálně jsem to tam nesnášel.
Nikdy jsme se nespřátelili s ostatními dětmi. A navíc jídlo bylo naprosto nechutné.
Vždycky jsme měli jídlo, kterému jsme říkali "Drahá babičko" - což je malá sekaná s odpornou omáčkou. A taky jsme si tu museli dělat naše domácí pkoly.
Potom jsme si mohli jít hrát ven. S holkami se vždycky něco stalo, když jsme s nimi hráli - vždycky se do vás zamilovaly. Pak, když vám od nich přišel zamilovaný dopis, vždy v něm stálo "Potkáme se v rouře?" - a zatrhni - ano, ne, možná.
V téhle rouře jste se mohli schovat a každý se tam líbal. Když jsme dělali ve družině nepořádek, museli jsme jít pryč. Myslím, že to bylo super!
Ale pak jsem to ve školce nesnášel. Vždycky jsme museli skládat puzzle jako trest - a nikdy je nešlo poskládat.
Když sem měl jít konečně do školy, byl jsem tak šťastný. Nemůžu si vzpomenout, co jsem měl ve školní tašce. Nebyl tam jen pytlík se sladkým, učebnice, mapy, pouzdro, záležky a další školní věci.
S těmihle věcmi jsem byl tolik šťastný a když jsem šel s nimi poprvé do školy, připadal jsem si strašně velký. Kdybych věděl, že to bude tak na hovno jako ve školce, nikdy bych tam nešel. Od druhého dne jsem nesnášel všechno.
Během vyučování jsme spolu nesměli mlluvit, ale s tím jsme samozřemě nesouhlasili. Naše učitelka byla totálně odporná. Od začátku mě a Billa neměla ráda. Samozřejmě, že jsme tam nikdy nechtěli chodit, ale máma nás přinutila. Nikdy mě to nepřešlo - a mámu taky ne.
Pokud nešlo o školu, máma k nám byla velmi striktní. Vždy jsme si perfektně rozumněli. Vždy mě a Billovi pomáhala s problémy. Mohli jsme se sami rozhodovat, abychom věděli už od začátku, co chceme a nechceme.
Věc, kterou mám třeba rád, jsou špagety naší babičky. Je skvělá kuchařka a dělá k tomu skvělou omáčku. Zkoušel jsem je uvařit stejně, ale nešlo mi to.
Musí mít určitě nějaký speciální recept. Proto jsem vždycky po vyučování chodil k babičce na oběd. Bydlela hned vedle školy v Magdeburgu.
Děda byl můj vzor. Abych byl jako on, chodil jsem dokonce na karate. Ale neměl jsem to moc rád, a tak jsem přestal. První jsem si myslel, že ze mě děda bude zklamaný, ale vzal to úplně v pohodě. Po čtvrté třídě jsme se odstěhovali z naší vesnice. Tady, v novém městě, se mě kluci snažili zastrašovat venku před školou, protože jsem dostával vždycky milostné dopisy od holek. Ale nebyli úspěšní. Ty milosté dopisy jsem dostával pořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama